Jako na zavolanou má tenhle týden premiéru čerstvý vítěz Zlatých glóbů, americké drama Děti moje. Doplňuje je čtveřice více či méně obskurních titulů.
Na filmu Děti moje není nic překvapivého. Ano, není tak misantropický jako předchozí snímky amerického nezávislého scenáristy a režiséra Alexandra Paynea - ale zpětně dává smysl, že po úspěchu Bokovky se Payne začal víc lísat k divákům. Ano, má na kontě Zlaté glóby za nejlepší drama roku a nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli (George Clooney), ale to se dalo čekat, když sází tak přesně mezi diváckou vstřícnost a iluzi společenské závažnosti. A tak dále; vlastně překvapuje jen to, že se celá ta historka o uvědomění si základních životních hodnot netočí kolem obvyklé rakoviny; místo ní dá věci do pohybu úraz, po kterém zůstane žena bohatého havajského právníka Matta (Clooney) v kómatu. Matt se musí postarat o dvě dcery a nakonec i o poslední věci své manželky, protože se ukáže, že se už z kómatu neprobudí. Do toho zjistí, že ho žena podváděla, a ještě má na krku prodej obrovského pozemku, po němž bude ještě bohatší...
Payneova dramaturgie je primitivní: všechny hlavní postavy filmu kromě Matta, který je celou dobu prostě tak nějak vstřícný, laskavý a nekňubovitý, se na začátku chovají jako naprostí kreténi, jen aby si postupně uvědomovali váhu věcí a stávali se ušlechtilými lidmi. Vedlejší postavy se chovají jako kreténi pořád a neuvědomují si nic. Uvědomování se odehrává prostřednictvím procítěných hereckých etud beze slov, nebo naopak ve velkých hollywoodských proslovech. A jako velké alibistické předznamenání nad tím vším visí proslov úvodní, v němž Matt publiku citlivě vyjeví, že i bohatí lidé přece mají problémy... Z filmu Děti moje se dá dělat legrace do aleluja, ale nemělo by při tom zapadnout, že v něm trojici mladých postav hrají talentovaní lidé: Shailene Woodleyová, Amara Millerová a Nick Krause. Pokud Payneovo dílko poslouží jako odrazová deska pro jejich kariéru, je jeho existence ospravedlněna.
Do kin dále přichází animovaný film Happy Feet 2, který následuje oscarový první díl. V něm tučňáčí renegát, který na rozdíl od všech ostatních soukmenovců neumí zpívat, ale zato skvěle stepuje, zachraňoval světové oceány. Tentokrát jeho syn, jeho kamarádi, pár korýšů a další postavy bojují v Antarktidě s příkrovem ledu a dalšími patáliemi; ekologizující poselství je samozřejmě přítomno. Režii má znovu George Miller, který se do role autora animáků pro děti pasoval natáčením natolik dospěláckých filmů, jako byly trilogie o Šíleném Maxovi nebo Čarodějky z Eastwicku.
Čtveřici premiér uzavírá čtvrtý díl upírsko-vlkodlacké série Underworld; v části s podtitulem Probuzení hlavní hrdinka Selene zachraňuje v obtaženém latexovém oblečku sebe i svou dceru ve světě, kde se lidé rozhodli upíry i vlkodlaky vyhladit. A nakonec je tu snímek Milana Cieslara Láska je láska, v němž Češi nejrůznějších věkových skupin, ras i orientací projevují milostné city; nechybí nezkažená slepá dívka, důchodkyně se zálibou v marihuaně, romský svůdce, homofobní dryáčnice a další "lidičky", jaké přece všichni známe ze sousedství. Stejně jako postavy z filmů Alexandra Paynea.
