Oscara nevyhrála, přesto Červená želva patří k tomu nejlepšímu, co na poli celovečerních animovaných snímků loni vzniklo. Poetický film o zásadních životních tématech natočil a v Praze osobně uvedl režisér Michaël Dudok de Wit, který už Oscara má za krátký počin Father and Daughter (2000). Červená želva je stále k vidění v našich kinech.
Jak jste vnímal šance Červené želvy na Oscara?
Na Oscarech je velká konkurence. Loni se o nominaci v "mé" kategorii ucházelo 16 filmů, letos 27. Letos navíc bylo pět nominací, ne tři jako dříve. Většina uchazečů jsou americké počítačově animované snímky. V posledních deseti letech Oscara vyhrávaly právě jen tyhle filmy. Je to pochopitelné, lidé, kteří v Akademii hlasují, jsou Američané, často z Kalifornie, mají na tyhle hollywoodské produkty silnou vazbu. Takže jsem vděčný i za nominaci. Akademie mezi ně ráda propašovává jeden dva nezávislé filmy, které nejsou digitální, nýbrž natáčené postaru - ručně kreslené, loutkové, s animací hlíny...
Ano, v posledních letech třeba Píseň moře nebo Trio z Belleville. Oscary ale nevyhrávají. Myslíte si, že hollywoodské počítačové animáky ničí dětskou představivost?
Chovám velký respekt vůči americkému vkusu a schopnosti dělat v animovaném filmu gagy, vtipné scénky nebo potvůrky s velkýma mrkacíma očima. Je to určitý styl, ale existují i jiné žánry. Já bych v tomhle pracovat nemohl.
Jaké byly vaše kreativní inspirace?
No hollywoodské animáky rozhodně ne. (smích) I když všechny jsem samozřejmě neviděl a třeba V hlavě se mi docela líbilo. Já jsem jako malý četl strašně moc komiksů, hodně mě ovlivnil Tintin nebo japonský manga umělec Jiro Taniguchi, který nedávno zemřel. Při natáčení Červené želvy jsem se hodně díval i na klasické hrané filmy - na Lawrence z Arábie, Sedm samurajů, Piknik na Hanging Rock... Sleduju, co v nich funguje, a vybírám si z toho, co se mi hodí.
Atmosféru?
Filmový jazyk. Jak jejich režiséři pracují s počasím, pohyby kamery, načasováním, pohledy postav... A samozřejmě jsem inspirován i japonským studiem Ghibli, pro které vznikla i Červená želva. Mají bohatou představivost, jež však vede k určitému obsahu, není samoúčelná jako psychedelické blázniviny ze 60. let. Ale největší inspirací je mi příroda, hlavně chování zvířat. Rádi si myslíme, že jsme sofistikovanější než zvířata, ale přitom s nimi máme spoustu reakcí společných. Pozoroval jsem kuřata, veverky, dokonce mouchy...
I proto jste v začátcích práce na Červené želvě odjel strávit nějaký čas na Seychely. To byl váš nápad?
Ano, řekl jsem producentům, že potřebuju konkrétní reference. Nedá se jen koukat na obrázky na internetu nebo sledovat dokumenty. Potřeboval jsem tropický ostrov cítit, slyšet jeho zvuky, nechávat se překvapovat, sledovat různé druhy deště, zažívat šťastné náhody, při nichž narazím na něco, co jsem nečekal. Vybral jsem si Seychely, protože tam jsou skvělé útesy. Bylo to i praktické - letěl mi tam přímý let z Londýna a nejsou tam skoro žádná nebezpečná zvířata.
Červená želva se promítala na spoustě míst, mimo jiné na festivalech v Cannes a v Annecy. Můžete porovnat reakce?
Většinou si nejsem jistý, co si publikum myslí, musím se pak lidí ptát. V Cannes byl film přijatý velmi dobře. Pamatuju si ale bolestný moment: jakmile se rozjely závěrečné titulky, během nichž doznívá tichá a poklidná atmosféra, publikum se zvedlo a uhánělo na další projekci. Úplně to tu atmosféru zničilo. Chápu důvody, ale mrzelo mě to. Ti, co zůstali do konce titulků, pak dlouho tleskali. Ve Francii, Holandsku i jinde byly recenze pozitivní, celkově jsem velmi spokojený.
Když mluvíme o publiku, jakou byste doporučil jeho spodní věkovou hranici?
Dobrá otázka, s producenty jsme si ji při dokončování pokládali taky. Nemohli jsme se shodnout. Šest let? Osm? Váhali jsme ze dvou důvodů. Jsou tam velmi klidné momenty, které menší děti nevydrží bez vyrušování. A pak tam jsou chvíle velmi intenzivní, třeba bouře s tsunami, a to by se zase některé děti mohly bát. Absolvoval jsem dvě projekce s rodiči a dětmi. Děti reagovaly skvěle, zůstaly až do konce, byly zticha, ale potom měly spousty otázek. Takže za mě děti Červenou želvu zvládnou, ale neměly by se na ni dívat samy na DVD, potřebují mít možnost pobavit se pak s někým dospělým. Ale abych byl poctivý, cílil jsem spíš na dospělé publikum. Je to poetický film.
A filozofický, zabývá se zásadními otázkami života. Na scénáři jste začal pracovat před deseti lety a musel jste ho pak hodně zhušťovat. Jak to probíhalo?
Krystalizování nápadů, už jsem ten proces znal. Obzvlášť se to týká animace: nápady se v ní musejí pečlivě třídit. Ale problém nebyl v tom, že bych měl nápadů až příliš, nýbrž že některé z nich fungovaly jen slovně, nikoliv vizuálně. Scénář jsem tedy napsal rychle, ale pomalu mi šel storyboard. Myšlenkově příběh fungoval, ale feeling nebyl správný. Chyběl tomu ten správný "flow".
Měl hlavní hrdina v nějaké fázi výroby jméno?
Byl to prostě "muž". Ze jména by se dala odhadnout národnost a to jsme nechtěli.
Při natáčení jste použil mnoho různých technik: kreslení na tablet, pozadí dělaná uhlem, 2D a 3D animaci... Jak jste je spojoval v jednotný celek?
To ani nebylo tak těžké, věděl jsem, že to jde, viděl jsem to v jiných filmech, probíral jsem to s odborníky. Jediný problém jsem měl s digitální tužkou Cintiq. Už od studií kreslím nejradši obyčejnou tužkou na papír, je to nejklasičtější a nejvíc intuitivní technika. A i když je Cintiq téměř dokonalý, pořád u něj existují mikroprodlevy mezi dotekem špičky na tablet a vykreslením čáry. Zpomaluje to intuici. Věděl jsem, že si na to zvyknu, ale trvalo to dlouho. Navíc když pracujete s tužkou a papírem, prostě pořád kreslíte, kdežto na počítači přepínáte nástroje, klikáte po lištách, hledáte v menu... Vypadáváte z transu. Mít na to víc času, zvyknu si, ale takhle jsem byl z Cintiqu docela frustrovaný.
Vizuální styl Červené želvy mi připomněl staré videohry z 90. let, v nichž se postavy pohybovaly na statickém pozadí. Je ta asociace úplně mimo?
Hry na mě vliv neměly, znám leda tak Pac-Mana a Tetris. Ale jednoduchá statická pozadí mám rád už ze starých filmů s Chaplinem. Jeden herec, jedno pozadí, kamera snímá celek bez detailů - a funguje to. Tím, že divákovu pozornost nerušíte zbytečnými pohyby, ji usměrňujete k tomu, co je podstatné.
Když se hlavní hrdina snímku setká se želvou, dojde k velmi kruté scéně. Musel jste ji před někým obhajovat?
Ano. Konzultoval jsem ji se spoluscenáristkou Pascale Ferran. Řekla mi, že to, co ten člověk želvě udělá, je prostě hnusné. Že tu scénu v příběhu musíme nechat, protože v něm má své místo, ale že musíme dát jasně najevo, jak velké výčitky svědomí pak ten člověk cítí. Při výrobě jsem si často říkal, jak bude reagovat publikum. Nikdo kupodivu neprotestoval. V reálném životě je násilí neakceptovatelné, ale ve filmu funguje. Jistá asociace na ochranu želv mi dokonce napsala, že s tou scénou má problém. Sám bych ale samozřejmě nikdy nic takového neudělal. Jsem dokonce vegetarián.
Klíčová je v Červené želvě i zvuková stopa, tím spíš, že v ní není žádný dialog. Jak jste se na ní podílel?
Jsem vůči zvuku velmi vnímavý. Už jako dítě jsem si zvuky nahrával na magnetofon, jen tak ze zvědavosti, a ve svých filmech na ně kladu velký důraz. A tady bylo od začátku jasné, že zvuk bude opravdu důležitý. Věděl jsem, že nechci "komiksové" zvuky, nýbrž reálné. Oslovili jsme zvukové studio Piste Rouge. Byli velmi profesionální: řekl jsem jim, co chci, a oni mi to dodali. Šlo to hladce, nechal jsem to na nich. Ale na Seychelách jsem každý den slýchával jednoho tropického ptáčka. Řekl jsem těm inženýrům, že ho tam chci. Nemohli přijít na to, o koho jde, protože jsem ho neuměl napodobit. Musel jsem si to na internetu zjistit sám: holoubek vlnkovaný. Napsal jsem jim to a oni mi ho našli.
