Dokument o údajném opakovaném zjevení Panny Marie dvěma slovenským dívkám v 90. letech natočil režisér Vít Janeček. Zda šlo na východním Slovensku v letech 1990 až 1995 o pravá zjevení, zatím stále řeší církevní komise. Litmanová se ale letos v září stala oficiálním poutním místem.
Janečkův dokument Ivetka a hora, ve kterém svůj duchovní zážitek popisuje jedna z dívek, půjde do kin 20. listopadu.
V srpnu 1990 si tři děti, dívky Ivetka a Katka a její mladší bratr, hrály u lesa na hoře Zvir, na Lubovnianské vrchovině na východním Slovensku. Z lesa se začaly najednou ozývat podivné zvuky, které děti vystrašily. Schovaly se v blízkém seníku, ale zvuky se stále blížily, aniž bylo cokoli vidět. Strach dětí se stupňoval, až je napadlo modlit se: "Mária, matka naša, skry nás pod svoj plášť..." Najednou vše ustalo a obě dívky spatřily naproti sobě v seníku sedět Pannu Marii, vypráví ve filmu jeho titulní hrdinka Iveta Korčáková. S Katkou se vzájemně zkoušely, zda vidí totéž, ptaly se jedna druhé, co má postava na sobě - a vše se shodovalo. Panna Maria prý doprovodila děti do vesnice. Rodiče jim vše rozmlouvali, vrátili se s dívkami na místo a ony se s Marií opět setkaly.
Začaly se na místo vracet, postupně se k nim přidávali i poutníci a po čase se k místu přihlásila i církev. Vidění se opakovala každý měsíc až do 6. srpna 1995, místo navštívily statisíce lidí.
Film zachycuje osobní příběh, životní a vnitřní zkušenosti jedné z vizionářek s odstupem několika let. Konfrontuje nejprve svoji vlažnou víru z dětství pocházející z rodinné tradice s tím, jak by podle ní člověk měl svoji víru prožívat. Poté, co prošla mnoha spirituálními zážitky, cítila se nakonec Pannou Marií opuštěná. "Bůh měl takový záměr, ale jakoby mě nechala ve štychu...," říká ve filmu a vzpomíná, jak těžké bylo "žít se zjevením".
Zůstala jsem normální
V době prvního zjevení bylo Ivetce deset let, při posledním 15. Další léta měla poznamenaná tápáním a pochybnostmi, navíc mnoho lidí kolem ní začalo mít vlastní představy o tom, jak by ona měla dál žít. Zvažovala dlouho vstup do řeholního řádu, ale byla ještě v dětském věku a motivace žen, které chtějí být řádovými sestrami, nechápala.
Přesto se v takovém společenství ocitla; utekla z něj však a chtěla odejít za hranice - cítila závazky vůči rodině i lidem v Litmanové. Pochybnosti o sobě samé a beznaděj jí dovedly až na samou hranici života a smrti - byla krůček od sebevraždy. Vypráví, že tehdy si uvědomila, jak jednoduché je přestat bojovat se sebou samým, vrátila se do řehole, kde žila a pracovala celkem devět let. Po návratu do běžného života se vdala. Na dotaz po důkazu o tom, zda její vidění bylo pravdivé, či nikoli, v závěru filmu říká: "Důkazem je to, že jsem zůstala normální."
Foto: Aerofilms
