Povedený 39. ročník Letní filmové školy v Uherském Hradišti je u konce. Na to, jak funguje programová skladby zásadní kinematografické akce, která se koná každý rok na přelomu července a srpna, odpovídá její hlavní dramaturg Jan Jílek, a ohlíží se také za letošními sekcemi.
Jak došlo k tomu, že jste pro sekci Fokus mapující jednotlivé národní kinematografie tentokrát vybrali Portugalsko?
Fokusy mají být částečně vlajkovou lodí LFŠ. I vzhledem k rozpočtu jsme nuceni zůstávat v jejich rámci v Evropě, zmapovali jsme například Island, Rakousko, Rumunsko, Maďarsko... Právě maďarský film je nám relativně blízký a známý - a portugalská, u nás méně probádaná kinematografie mi k tomu přišla jako zajímavý kontrast. Když jsem si začal dělat první rešerše, uvědomil jsem si, že může vzniknout výborný Fokus: v Portugalsku je působivá tradice němých filmů, silná epocha Novo Cinema představuje portugalskou obdobu nové vlny, další důležitou etapou je současnost, kdy jsou tamní umělecké tituly zvané do soutěží největších festivalů, například Tabu Miguela Gomese loni běželo na Berlinale.
V neposlední řadě jsme uvedli profily osobností jako je klasik Manoel de Oliveira nebo Pedro Costa, kterého jsme pozvali na jeho kompletní retrospektivu. Doufám, že z toho všeho vznikla různorodá a barvitá sekce, která ani kvantitativně nemá na českém festivalovém okruhu obdobu. Smyslem letošním Fokusu byla velká míra objevnosti pro diváky, a snad to tak fungovalo.
Jakou jste tedy měli zpětnou vazbu?
Při svém festivalovém vytížení se dostanu na mizivé procento projekcí, většinou na ty, kam jdeme s hostem na diskusi. A ty, které jsem absolvoval s Costou nebo kameramanem Pocasem byly vždycky podnětné. A na to, jak jsou jejich filmy autorsky vyhraněné až 
radikální, byly dost plné. Reakce například na Costovy Kosti byly velmi protichůdné, ale pro mě osobně má smysl pouštět právě takové snímky. Nechci tu hrát filmy, se kterými budou všichni plus mínus spokojení; je cennější, když je část lidí označí za kravinu, ale pro jiné diváky půjde o zážitek na několik dalších měsíců. Pro radikální artové festivalové filmy je LFŠ ideální platformou: těžko je jinde vidět ve velkokapacitních sálech plných diváků, kteří o nich potom živě diskutují. Diváky jsme si vychovali k tomu, aby byli otevření náročným titulům a autorům, a snažíme se je vychovávat dál.
Jak na publikum zabíral blok polských historických velkofilmů? U nás je tenhle žánr dost zdiskreditovaný trilogiemi Otakara Vávry...
Říkali jsme si, že bychom do programového bloku Visegradský horizont zařadili tematickou nebo žánrovou sekci, ne retrospektivu, z visegradské země mimo ČR. Dramaturg Petr Vlček přišel s nápadem zmapovat tenhle specifický žánr, který je v Polsku živý od 60. let až do současnosti: například klasik polského historického velkofilmu Jerzy Hoffman loni natočil první polský 3D snímek Bitva u Varšavy 1920 a posunul tak žánr k nejmodernějším technologiím. Obliba těchto filmů napříč dekádami určitě souvisí s polskou národní povahou, která je trochu odlišná od naší: Poláci spíš ocení heroismus a patos, které účinně rezonují ve scénách se stovkami i tisíci statistů. Souvisí i s polskou nutností bojovat o vlastní identitu napříč staletími, která tam byla intenzivnější než u nás.
Atraktivní sekcí je Nástupu nacismu, zahrnující propagandistické filmy třetí říše jako slavný Triumf vůle nebo nechvalně proslulý Žid Süss. Pro jejich promítání platí v Německu speciální pravidla, jak je to u nás?
To by věděli dramaturgové Aleš Říman a Petr Koura, ale přinejmenším pro některé z těch titulů se muselo žádat o formální povolení z německé strany, aby se směly zapůjčit a promítat. Tahle sekce patří do série z předchozích let, jež nazýváme Přepisování minulosti a mapujeme v nich kinematografické reflexe určitého historického období. Když jsme se rozhodli pro tenhle program, bylo nám jasné, že musíme ještě víc než jindy podchytit odbornou přípravu: zajistit panelové diskuse, přednášky, úvody k filmům, debaty po nich, zkrátka vysvětlit kontext.
Jak si přípravu sekcí rozdělujete? Jak fungujete jako tým?
Pracujeme jednak v širším dramaturgickém týmu lidí, na které se obracíme s konkrétním zadáním: tam patří třeba David Čeněk, Petr Vlček na polský program, Jiří Flígl má na starosti asijské věci nebo půlnoční delikatesy atd. Úzký tým, který pracuje celoročně, jsem já s programovou ředitelkou Ivou Hejlíčkovou; spolu postupně stavíme program. Už od září přemýšlíme, co bude příští rok. Některé sekce se opakují, tam stačí vymyslet obsah, třeba němé filmy s živou hudbou, ale pak jsou sekce, které vymýšlíme úplně nově nebo naopak s nápady přicházejí členové širšího týmu. S Ivou se doplňujeme navzájem a jsme otevření dialogu - ona miluje klasický Hollywood a tradiční studiové věci, já mám naopak rád současný artový film a podvratné žánry... Je to dlouhodobý proces, který už funguje skoro automaticky. A musíme do něj taky zahrnout praktické věci jako kolik stojí kopie filmů, práva a další věci.
Objevily se letos nějaké vyložené divácké hity nebo filmy, o kterých se diskutovalo nad obvyklý rámec?
Když člověk sedí vedle někoho v restauraci nebo parku, poslouchá, o čem se diváci baví. Doufám, že letos byl program vyvážený - už jsem zaslechl tyhle "historky z podsvětí", které se týkaly většiny programových sekcí. V úvodu festivalu bylo narváno na všechny filmy hosta Gorana Paskaljeviče a hodně se o nich mluvilo, v neděli večer vzbudila zájem projekce filmu Hoteliér s delegací hereckých legend, to byl tahák i pro média. (V dokumentu Josefa Abrháma ml. vystupuje například Pavel Landovský, Jan Kačer nebo Josef Abrhám starší - pozn. red.) Hodně reakcí pochopitelně vzbuzuje sekce Nástup nacismu, tradičně se mluví o současných českých filmech. Je zajímavé, jak se v životě festivalu vlny divákého zájmu přelévají.
Jaké jsou plány LFŠ do budoucna?
Plány máme, ale zatím jsme si je nekonkretizovali úplně. Teď je ještě potřeba zabývat se letošním ročníkem, ten další začneme řešit v září. Nejdřív se budeme bavit o pravidelných cyklech - vedle Fokusu a Přepisování minulosti třeba Půlnoční delikatesy, letos se týkaly filmů o zombiích. A pak budeme pokračovat dál.
