Hipsterský filmový hit loňského roku konečně vychází na DVD. Drive je roztomilým nočňátkem, které se opájí westernově přímočarým rozvržením postav, melodramatickou selankou a diskotékovým soundtrackem. Jako audiovizuální pozadí k party v nezávislém stylu je Drive nepřekonatelný.
Drive má... drajv. Od skvělého intra až po záměrně legrační konec vyzobává s neukojitelným apetitem z žánrových krmítek ta nejchutnější klišé a spojuje je ve žvýkačku, která svou fantastickou chuť neztratí až do konce stopáže. Hlavním hrdinou je tu sympatický mladý muž, který se kdysi odkudsi zjevil v Los Angeles a dělá do aut. Hlavně je řídí: přes den jako kaskadér u filmu, v noci coby šofér pro ilegální akce, o kterých nechce vědět víc, než je nutné; on prostě řídí. Pak se ale zakouká do sousedky s malým děckem - a zásady musejí ustoupit rytířským ideálům...
První americký snímek talentovaného Dána Nicolase Windinga Refna (Bronson, trilogie Pusher) je... americký archetypálně, ve smyslu postmodernou přežvýkaných 50. let. Je dokonalým hamburgerem v tom, že v sobě smíchá všechny příchutě, co byly po ruce, ale neobtěžuje člověka skutečnou chutí nebo obsahem. Řidič nemá jméno ani minulost, hlavní hrdinka je prostě andělsky krásná a trpělivá (její protipól proto musí být naprostá cuchta), padouši jsou na pomezí skutečné výhružnosti a šťavnaté parodie, řídký děj sleduje ty nejzákladnější vývojové kroky...
Film se díky tomu stává zábavnou hrou na odškrtávání citací vědomých i nevědomých; a westerny, melodramata, gangsterky i další klasické hollywoodské žánry tu defilují ve svých největších stereotypech hned nadvakrát, protože je Refn bere ve formě čisté i přešlé postmodernou. Toho druhého je tu dokonce víc: Drive připomíná mokrý sen fanouška Lynche a Tarantina o tom, co by spolu tihle dva asi tak bývali mohli natočit v roce 1995.
Drive se sleduje opravdu příjemně: noční vizuály Los Angeles, kinematografické klouzání pravoúhlou městskou strukturou, propracovaná zvuková stopa, hezoučké tvářičky hlavních představitelů (Ryan Gosling a Carey Mulliganová), diskotékové odrhovačky, sem tam nějaká ta brutalitka... Takový přístup ocenili dokonce i na festivalu v Cannes, kde Refn získal cenu za nejlepší režii. Právem: natočil adorační adaptaci béčkového komiksu, který nikdy neexistoval, a takových filmů opravdu moc není.
