Spielbergova novinka
Film Akta Pentagon: Skrytá válka skládá hold novinářské profesi
23.02.2018 17:00
Akta Pentagon jsou cennou výpovědí o nutnosti nezávislého tisku, která sice v některých momentech může působit jako politicky aktuální podívaná, pro výraznější dopad jí však chybí větší spád či hlubší propracování vztahu politiky a novinařiny.
Během letošního roku přicházejí do kin hned dva snímky režiséra Stevena Spielberga. Zatímco Ready Player One představuje jeho návrat k žánru sci-fi, Akta Pentagon: Skrytá válka jsou naopak konzervativně pojatým historickým dramatem, které se snaží být zároveň politicky aktuální. Stejně jako český překlad originálního názvu (The Post) i prolog snímku diváka poněkud klame - nejde ani tak o vietnamskou válku či o vznik samotných dokumentů, které mapují to, jak americká vláda klamala veřejnost ohledně války a jejího průběhu, ale spíše o roli, kterou v jejich zveřejnění sehrál deník Washington Post.
Ačkoliv se nejprve k dokumentům dostane silnější konkurence v podobě The New York Times, po zásahu prezidenta Nixona v jejich publikaci musejí přestat. Je tak právě na Washington Post, aby se tohoto náročného a riskantního úkolu zhostil. Celou událost sledujeme především prostřednictvím dvou figur - šéfa redakce Bena Bradleeho (Tom Hanks), který urputně usiluje o nalezení a vydání dokumentů, a Katharine Graham (Meryl Streep), nové majitelky deníku, jejíž pozice je mnohem složitější. Sama totiž stojí před řadou důležitých rozhodnutí a snaží se sledovat cíle, které nejsou vždy zcela slučitelné. Chce bránit samotný podnik jako rodinné dědictví, stejně tak přeměnit Post na silný deník (prostřednictvím jeho zpřístupnění akcionářům), ale zároveň musí uhájit jeho nezávislost a zůstat věrná novinářské etice i za cenu riskantních kroků
Právě postava Grahamové je hlavním kladem snímku díky její komplexnosti, která nám věrohodně přibližuje složitost situace, v níž se musela rozhodovat. K tomu všemu se přidává další aspekt novinářské práce, který musel dostát proměně - tedy vztah k samotným politikům. Jak Grahamová, tak Bradlee se totiž znali či znají s vrcholnými představiteli politické scény. To se ovšem v této situaci jeví jako neudržitelné a Akta Pentagon tak mapují posun novinařiny právě k oné roli tisku jako dozoru nad politiky. Nicméně i když jsou tyto konfliktní přístupy jednotlivých postav v The Post zajímavé a jejich dilemata uvěřitelná, vše je explicitně představeno v dialozích a chybí zde silné scény, které by to dále rozvíjely a díky nimž by dění mělo na diváka větší dopad.
The Post tak působí jako ukázkové procedurální drama, jež je postaveno výlučně na konverzacích několika postav. Na tom samozřejmě není nic špatného, ale například žánrově i tematicky příbuzný Spotlight z roku 2015 působil mnohem sebejistěji a lépe udržel divákovu pozornost. Zde se vše odvíjí bez výraznější invence, dynamicky tak působí snad jen pár scén z redakce a závěr, kdy se věci konečně dají do pohybu.
Celý film tak vyvolává dojem, jako kdyby Spielberg chtěl v první řadě vsadit na jistotu a nesnažil se o žádné radikální kroky (o čemž svědčí i výběr herců) či výrazné scény. Z filmu tak vyčnívají pouze záběry, v nichž sledujeme Nixona z dálky skrze okna Bílého domu jako pouhou siluetu, zatímco plánuje vyřízení účtů s novinářskou obcí. Zde Spielberg celkem chytře znázorňuje onu odloučenost moci, kterou má právě novinářská práce vrátit zpět pod kontrolu veřejnosti.
Lze tak chápat Akta Pentagon jako politický film? Rozhodně je v některých momentech stále relevantní, ať už poukazuje na politický nátlak na svobodná média či na hrozbu politiky vedené bez odpovědnosti vůči veřejnosti. V tom je film však příliš málo vyhraněný a jedná se tak spíše o optimistickou oslavu nezávislé žurnalistiky, v níž se klade důraz na proměnu vztahu novinářů a moci.
Bohužel ani v této rovině nejdou Akta Pentagon za to, co již bylo divákům naznačeno v traileru či základní premise příběhu, a jsou tak filmem bez výrazných překvapení. Místo zásadní politické výpovědi se proto Akta Pentagon jeví spíše jako jedno z méně výrazných dramat oscarové sezóny (jako například Skrytá čísla z loňského roku), která se sice opírají o silné téma a jsou řemeslně zvládnuta, nicméně jim chybí něco navíc, čím by diváka více zaujala či jej přiměla k hlubšímu zamyšlení nad ústředním tématem.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.