Alois Nebel je tuzemskou filmovou událostí, pro niž jsou naše diáře malé. Turínský kůň je o konci filmu, civilizace, času a vůbec. A zbytek premiér týdne mohl vzniknout tak nějak kdykoliv, stejně jako se na ně dá kdykoliv zapomenout.
Aloise Nebela, film triumvirátu Tomáš Luňák (režie), Jaroslav Rudiš (scénář původního komiksu) a Jaromír 99 (autor výtvarné podoby komiksu i filmu), nelze přechválit. Jde o dílo, které suverénně překračuje hranice české kotlinky, jak dokazují i uvedení na prestižních filmových festivalech v Benátkách a v Torontu. (Vyslání Aloise Nebela za Českou republiku na Oscary považujme spíš za šťastnou náhodu, protože rozhodování České filmové a televizní akademie bývá v této věci dost nepředvídatelné.)
Známá fakta jsou... známá. Film natočil podle stejnojmenného komiksu debutující Tomáš Luňák, absolvent katedry animované tvorby na pražské FAMU. Vypráví se tu o železničáři Aloisi Nebelovi, který je na zapadlé stanici Bílý Potok v Jeseníkách pasivním svědkem středoevropských dějin 20. století, zejména klíčových let 1945 a 1989. Použita byla metoda rotoskopie, kdy se nejdřív nasnímali živí herci v (polo)reálných prostředích a potom byl materiál počítačovou cestou pracně převeden do podoby připomínající černobílou animaci.
Klíčové slovo je tu "černobílá". Alois Nebel klame tělem: má jen dvě barvy, postavy nosí ostře řezané rysy, ve filmu se vlastně nic neděje. Přitom v sobě ale nese obrovskou škálu významů a nejednoznačností, dějiny vykládá plasticky, je natlakovaný postavami a příběhy, které by si - každá a každý - zasloužily samostatný film. Takhle vyhřezává povaha střední Evropy, když se přitlačí na její neuralgický bod, jakým jsou třeba právě Sudety: Alois Nebel dějem překypuje tím víc, jak jej v sobě dusí, a hrozí se samým tlakem roztrhnout na kousky jako parní lokomotiva. Tak se to kdysi stalo Rakousko-Uhersku, což nás dodnes pronásleduje...
Sotva půldruhahodinový snímek v sobě skrývá více než staletou ságu jednoho zjizveného regionu a počítá proto s uvědomělým divákem; vysvětlování všech významů by zabralo mnohonásobně déle, než kolik čítá stopáž. Srovnávání s vynikajícím Valčíkem s Bašírem či dětinskou Renesancí jsou povrchní a zakládají se pouze na formální stránce.
Inteligentního diváka předpokládá i Turínský kůň. Nejnovější, prý opravdu poslední film nesnadného maďarského režiséra Bély Tarra a jeho spolupracovnice a životní partnerky Ágnes Hranitzkyové je stejně nesnadný jako jejich předchozí opusy. Výhrada, že film postrádá děj, u Aloise Nebela absolutně nesmyslná, tady platí – a jde o záměr. Turínský kůň je vyprázdněnou kronikou konce času, inspirovanou epizodou ze života Friedricha Nietzscheho, kdy filosof spatřil týraného koně, objal ho, omdlel a do konce života se odmlčel. Tarrova a Hranitzkyové meditace ve třiceti záběrech, kde největší drama představuje loupání brambor v reálném čase, je odmlčením se v metafyzickém rozměru.
Potom do kin nastupují tři žánrovky. Kamarád taky rád je další sériově vyráběná komedie o páru, který si spolu chce užívat bez závazků, ale nějak se to vymkne z ruky. Bez dechu je thriller, v němž představitel vlkodlaka ze série Twilight zjistí, že není dítětem svých rodičů. A exploatační kvazidokument Zneužívaný nemá s realitou nic společného; i když se zaštiťuje ušlechtilou záminkou osvěty proti zneužívání dětí, nejzajímavější – ne, jediné zajímavé – je na něm to, že jeho režisérka neuhnula před snad žádnou formou propagace včetně mystifikace, kradení identit či nafocení erotických fotografií.
