Tento týden si filmový svět připomněl jedno kulaté výročí, které sice u běžných diváků zůstalo bez povšimnutí, zato u fajnšmekrů vyvolalo vlnu nostalgie. Jednomu z nejikoničtějších hororů všech dob bylo 85 let. Frankenstein v režii Jamese Whalea měl premiéru 21. listopadu 1931, aby od 4. prosince vzal kinosály útokem a vydělal na svou dobu nevídaných téměř 13 milionů dolarů.
Přestože to nebyl první film o Frankensteinově monstru (tím byl šestnáctiminutový snímeček J. Searleho Dawleye z roku 1910) a ani zdaleka o poslední, jde o adaptaci rozhodně nejznámější. Vděčí za to hlavně skvěle namaskovanému představiteli uměle stvořeného člověka Borisi Karloffovi a jeho tvůrci, make-up artistovi Jacku P. Piercovi. Když se dnes vysloví jméno Frankenstein, málokomu se vybaví jiní představitelé Victora (nebo Henryho) Frankensteina i jeho vzhled, jak jej popsala Mary Shelleyová - všichni si naopak vzpomenou na legendárně namaskované monstrum.
It´s Alive!
Scénář Garretta Forda a Francise Edwarda Faragoha vycházel mnohem více z divadelní adaptace Peggy Weblingové než z románu Mary Shelleyové a je třeba na rovinu říct, že to bylo správné rozhodnutí. Okolnosti vzniku její novely jsou dostatečně známé: deštivé léto na břehu Ženevského jezera, sázení se s Byronem, Polidorim a jejím nastávajícím Percym Bysshem Shelleym o napsání strašidelnějšího příběhu. Nejslavnějším plodem těch dní se stal právě Frankenstein neboli moderní Prométheus, dílo nevalných literárních kvalit, napsané zcela v duchu odpudivě sentimentálního romantismu, které se dnes nedá číst jinak než jako kuriozita. Pro diváky má s filmovou verzí naštěstí pramálo společného.
Děj 71minutového filmu asi netřeba příliš představovat, tak jen krátce: baron Henry Frankenstein (Colin Clive) spolu s asistentem Fritzem (Dwight Frye) sestaví z různých kusů mrtvol lidské tělo, ovšem kvůli Fritzově chybě mu do hlavy voperuje mozek popraveného zločince. Monstrum (Boris Karloff) se podaří oživit, je ale odlidštěné a agresivní, a když uteče, zanechává za sebou jen zkázu. Mimo jiné ohrožuje Henryho snoubenku Elizabeth (Mae Clarková), která moc nechápe, proč Frankenstein tráví více času v laboratoři než přípravami na jejich sňatek. Po (neúmyslné) vraždě malého děvčátka rozzuření vesničané monstrum zaženou do starého mlýna, kam unese i svého stvořitele. Vesničané mlýn podpálí, monstrum zahyne, Henry se zraněními vyvázne a může se posléze oženit.
Ironie osudu
Studio Universal Pictures se na zfilmování broadwayské divadelní hry chystalo od roku 1920, ale stále někde něco vázlo - ponejvíc efinance. Až úspěch Draculy z jara 1931 umožnil natočení i tohoto velkolepého spektáklu. Režie se chopil tehdy dvaačtyřicetiletý James Whale, který se chtěl zbavit nálepky toho, kdo točí válečné filmy, a z třiceti nabízených scénářů si vybral právě Frankensteina. Život ovšem umí být ironický - zatímco škatulky válečného režiséra se zbavil, cejch hororového tvůrce už nikdy nesetřásl. A to natočil během 30. let pouze čtyři strašidelné filmy - po Frankensteinovi to byl o rok později skvělý Old Dark House s Borisem Karloffem jako šílencem drženým na půdě starého domu, roku 1933 adaptace románu H. G. Wellse Neviditelný muž s fenomenálním Claudem Rainsem v titulní roli a 1935 pokračování svého nejslavnějšího filmu Frankensteinova nevěsta, mnohými považovaná za lepší než originál. Přesto se stal hororovou legendou, zatímco jeho další tvorba zapadala prachem zapomnění.
Další osudová ironie se odehrála při výběru představitele slavného monstra. Muž tisíce tváří Lon Chaney, s nímž se jako s respektovanou legendou 20. let počítalo, nečekaně zemřel na rakovinu. Roli pak postupně odmítli třeba John Carradine, který se jako umělec nechtěl snížit k roli monstra (aby o pár let později v jednom z mnoha pokračování tutéž úlohu v daleko horším filmu poníženě přijal), nebo Bela Lugosi, jenž krátce předtím zazářil jako Dracula. Tomu zase vadilo, že je role němá, navíc argumentoval tím, že v rodné zemi byl hvězdou a teď nebude vystupovat jako strašák. I Lugosi tohoto rozhodnutí litoval a stejně jako Carradine si netvora v jednom ze slabších sequelů zahrál. Až si Whale ve studiu povšiml čtyřiačtyřicetiletého, do té doby neznámého britského herce malých rolí Williama Henryho Pratta, který vystupoval pod jménem Boris Karloff, a mohla se zrodit legenda.
Lidé omdlévali
Úspěch Frankensteina je zásluhou především tří lidí, o nichž už byla řeč - Jamese Whalea, Borise Karloffa a v neposlední řadě Jacka Pierce. Byl to právě tento maskér, který vymyslel vzhled monstra. Před návrhem projektu se ponořil do studií anatomie, chirurgie, různých pohřebních rituálů nebo elektrodynamiky: "Dozvěděl jsem se, že existuje šest způsobů, jak otevírat lebku, a uvědomil jsem si, že Frankenstein, který neměl chirurgickou praxi, si musí vybrat ten nejjednodušší. To znamená odříznout vrchol lebky jako pokličku od hrnce, vložit tam mozek a znovu lebku uzavřít. Proto je hlava monstra zploštělá a na čele jsou vidět jizvy a kovové stehy..."
Zdaleka ale nešlo jen o stehy. Pierce je autorem elektrod, které monstru trčí z krku, právě jeho napadlo, aby si Karloff vyndaval zubní můstek a jeho tváře vypadaly propadlejší nebo aby chodil v botách s vysokými železnými podrážkami, a tak se při chůzi stále nakláněl dopředu a pohyboval se jako zombie. Vysoké podrážky měly i jiný důvod - Boris Karloff nebyl z nejvyšších, a tak mu měly pomoci k mohutnějšímu vzhledu stejně jako úmyslně krátké rukávy. Na tento make-up drží společnost Universal práva až do roku 2026, takže kdokoli by chtěl využít tento ikonický vzhled (jako anglická společnost Hammer v 50. a 60. letech), musí se nejprve domluvit s nimi. Není náhoda, že ve skvělé britské sérii o Frankensteinovi má Christopher Lee v prvních filmech úplně jiný vzhled a klasickou podobu získal až po dohodě s Universalem.
Pro Karloffa to sice nebylo nic příjemného, namaskování trvalo čtyři hodiny a odmaskování další dvě, navíc dohromady vážilo asi 22 kilogramů, ale vyplatilo se. Nejen i pro ostatní herce - Karloff si vymohl, aby se čas strávený v maskérně počítal do pracovní doby -, ale hlavně pro diváky. Dnes se to zdá úsměvné, když posloucháme historky o tom, jak lidé při pohledu na plátno, kde se monstrum poprvé objevilo, omdlévali a zděšeně prchali ze sálu. Ale kdybychom v té době žili, nebyli zobrazovanou hrůzou a násilím tolik otupělí a na podobné věci zvyklí, kdo ví, jak bychom reagovali?
Zrodila se hvězda
Ani samotné natáčení žádnou selankou nebylo. James Whale v jeho průběhu začal žárlit na Karloffův úspěch, kolem něhož se všechno točilo, a tak prý, aby se mu pomstil, ho nechal scénu, kdy v náručí vynáší Henryho Frankensteina v bezvědomí nahoru do mlýna, opakovat stále dokola. Dokonce tolikrát, že to bylo hloupé samému představiteli Frankensteina Colinu Cliveovi. Whale neslyšel ani na výtky svého oblíbence, jehož často obsazoval do hlavní role (Whale byl homosexuál a Clive bisexuál, spekulovalo se o mnohém). Navíc Karloffova manželka během natáčení porodila. Zpráva se donesla až na plac a Karloff za ní spěchal do nemocnice tak, jak byl plně nalíčený, takže prý pořádně vyděsil všechny sestry v porodnici.
Karloff se také stavěl proti scéně, kdy má monstrum hodit děvčátko do vody a utopit ho. Měl to o to těžší, že Marilyn Harrisová, představitelka malé Marie, k němu přilnula a považovala ho za svého ochránce. Whale ale trval na svém. Nervózní Karloff napoprvé s dívkou hodil špatně, jen těsně ke břehu, a jí se už podruhé do vody nechtělo. Nakonec svolila, že to udělá za "tucet vajec natvrdo" (musela držet dietu a vajíčka brala jako pochoutku). Napodruhé se to povedlo, od vděčného Whalea dostala hned dva tucty vajec - a pak se teprve ukázalo, že malá Marilyn vlastně neumí plavat.
Přestože nakonec Boris Karloff ani není uveden v titulcích (je tam místo jeho jména jen záhadný otazník) a ani nedostal pozvánku na slavnostní premiéru, film z něj udělal hvězdu světového formátu. V jeho filmografii, táhnoucí se až do roku 1969, kdy zemřel, sice nejsou pouze horory, přesto zástupci strašidelného žánru jednoznačně převažují. Dodnes jsou jeho a Lugosiho jména synonymy hrůzostrašného snímku starého Hollywoodu a dodnes přitahují diváky, kteří pouze kvůli nim sledují bezvýznamné a dávno zapomenuté béčkové filmy.
Now I know what it feels like to be God!
Za zapamatování určitě stojí celý film včetně přísně stylizovaných kulis: mlžný hřbitov, nebe zakryté cáry mraků, časté záběry zdola nahoru, čímž vyniknou vysoké stropy Frankensteinovy laboratoře, což ještě víc zvyšuje pocit odcizenosti. Ostatně právě v laboratoři je uprostřed bouře v asi nejslavnější scéně oživeno monstrum. Často opakovaná a citovaná scéna má svým formálním provedením (rychlé střihy od polocelku po detail na Frankensteina a Fritze a netvorovy dlaně v křeči) i využíváním instinktivního pocitu strachu z nepochopitelných, až skoro čarodějných dějů před diváky bezchybný účinek dodnes.
Přesto se ve své době stala předmětem zájmu cenzorů, kterým se nelíbilo, že po Frankensteinově nadšeném výkřiku "Ono to žije!" dodá: "Už vím, jak se cítí Bůh." To se moc nelíbilo, v dalších verzích byla tato věta přehlušena duněním hromu, a i když se do restaurovaných verzí vrátila, stále je poněkud utlumená. Mravokárcům se ani moc nezamlouvala scéna, kdy je monstru zabodnuta zezadu do ramene injekční stříkačka s jedem ve snaze ho sprovodit ze světa. A aby toho nebylo málo, samo studio tlačilo na režiséra, že film musí mít šťastný konec. Whaleovi tedy nezbylo než dotočit scénu, kde se ukáže, že Frankenstein pád ze mlýna přežil a chystá se na svatbu s Elizabeth. Problém byl v tom, že Colin Clive už tou dobou byl zpět v New Yorku, a tak za něj musel zaskočit dublér.
Nadšené ohlasy
Umělecké dílo se rodí v bolestech. A tím Frankenstein byl - přestože záměrem bylo natočit strašidelný film (nikoli horor, toto žánrové označení se pro filmy nepoužívalo do roku 1934), Whale s Karloffem jej dokázali povýšit o úroveň výš. Diváci to kvitovali, již zmíněná nevídaná tržba ve výši téměř třinácti milionů zdaleka předčila očekávání, a tak se studio Universal po úspěchu Draculy a Frankensteina rozhodlo ve výrobě podobně laděných snímků pokračovat. Na svět tak přicházela nejen další monstra, ale i nekonečné variace na ta již existující. Během třicátých let vznikla ještě Frankensteinova nevěsta a Frankensteinův syn, ve 40. letech pak Frankensteinův duch, Frankenstein a vlkodlak a Frankensteinův hrad. Navíc se tato universalovská série částečně kryla s podobně laděnou řadou o Draculovi, takže monstrum můžeme najít i třeba ve filmu Draculův dům. Úroveň se lišila obvykle podle toho, kolik netvorů tvůrci nacpali do jednoho filmu: obvykle se Dracula, Frankensteinovo monstrum, Larry "vlkodlak" Talbot a nějaký šílený vědec potkali najednou, a výsledek tak odpovídal zmatenému mišmaši.
Diváci ale chodili a z filmů se stávaly kulty. Vydrželo jim to dodnes: dnes například existuje jediný originál původního filmového plakátu na Frankensteina, má ho v držení soukromý sběratel. A jeho cena? Nejméně 600 000 dolarů - jedná se o nejcennější a nejdražší filmový plakát na světě. Podobně se vnímají i další sběratelské propriety. Ze snímku se stal jednoznačný kult.
Kult, kterému je právě 85 let. Horory se nejlépe užívají na podzim, kdy nevlídné počasí za oknem, mlha a déšť, odpovídají i tomu, co se děje před vámi na obrazovce či monitoru. Proto si neváhejte Frankensteina pustit. Kulaté narozeniny má jen jednou za čas.
