Inter arma silent musae, říkal už před dvěma tisíci lety Marcus Tullius Cicero. A nic se nezměnilo ani po tak dlouhé době. Režisér Alexandr Sokurov, jehož Frankofonie, snímek z loňského roku, tento týden vstupuje do českých kin, řeší právě vztah moci a umění na pozadí druhé světové války. Ovšem nenechme se mýlit, nejde o klasický film, jak by se mohlo zdát, ale o velice stylizovanou prohlídku Louvru.
Film, který Sokurov představil světu, není ani běžným kinopočinem, ani dokumentem. Jde o místy přehnaně artovou záležitost, kterou ocení především milovníci umění, a to nejlépe výtvarného i filmového zároveň. Pro běžné publikum patrně půjde o nestravitelnou festivalovou záležitost. Nakonec sám Sokurov je tradičním přehlídkovým účastníkem: třeba nominací na Zlatou palmu z Cannes má na kontě už pět. Dlužno ale dodat, že za podstatně lepší filmy.
Nacisté a Napoleon
Ústřední linie se odehrává během nacistické okupace Paříže, kdy za ředitelem Louvru Jacquesem Jaujardem (Louis-Do de Lencquesaing) nakráčí major německé armády, ovšem také kunsthistorik Franz Wolff-Metternich. Právě na jejich střetu se Sokurov zamýšlí nad povahou umění nejen za doby válečné a ptá se, co umění vypovídá o nás samých. Jejich scény jsou natáčeny úplně jiným způsobem než zbytek filmu, jsou stylisticky důsledně odděleny a jako červená nit se táhnou celým snímkem.
Dále jako průvodci muzeem vystupují Napoleon (Vincent Nemeth), který připomíná, jakými cennostmi muzejní sbírku obohatil, a upozorňuje na umělecké předměty spojené přímo se svou osobou, a také Marianne (Johanna Kortals Altesová), symbol Velké francouzské revoluce, která prochází sály a opakuje "volnost-rovnost-bratrství". Oba dva představují Francouzskou republiku.
V hlavní roli Louvre
Skutečným hrdinou filmu je však jedno z nejslavnějších muzeí na světě, pařížský Louvre. Frankofonie je vlastně ze všeho nejpodobnější oslavě tohoto úžasného místa, což nevyvrátí ani Sokurovovy pokusy přirovnávat ho k Ermitáži v Petrohradě - docela nepřesvědčivě se obě pokladnice světové kultury snaží stavět na stejnou úroveň, podporuje to drastickými záběry z Ruska, ale navzdory snaze Louvru staví ještě větší pomník.
Stylisticky je Frankofonie hodně roztříštěným filmem. Přestože se snaží netvářit se jako dokument, často využívá mnohých výrazových prvků, tolik typických pro dokumentární filmy, jako jsou archivní záběry. Zároveň se to ale snaží rozbíjet, když "hraný dokument" v linii Wolff-Metternicha a Jaujarda důsledně natáčí včetně klapky, a snaží se tak vytvářet dojem, že sledujeme dokument o dokumentu. Mnohovrstevnatost ve Frankofonii patří k tomu určitě lepšímu.
Příliš široký záběr
Nesmírně zvláštní film, který ale Sokurov utopil ve své snaze předvést z toho co nejvíc. Jako procházka po Louvru je Frankofonie krásná, jako oslava umění také. Jinak ale tato nasnímaná esej přece jen postrádá něco hlubšího, větší vyústění. Není divu, že zatímco s jinými snímky se Sokurov dostal do hlavních soutěží v nejdůležitějších světových festivalů, s Frankofonií se to neopakovalo.
