Režisér a scenárista František Vláčil k divákům vždy promlouval svým vlastním jazykem a jeho filmy jsou díky své atmosféře nezaměnitelné. Tento neúnavný umělec se svým dílem zařadil mezi nejvýznamnější postavy české kinematografie. Letos 27. ledna uplyne 20 let od jeho úmrtí.
"V lidském konání by měl být řád," říkal. "Nemám rád chaos. Proto se příliš nezabývám současností. Čekám, až se hladina uklidní a hlouposti padnou kamsi ke dnu. Nejlepším kritikem toho, co jsme vytvořili, je čas," tvrdil jeden z nejlepších českých režisérů, jemuž by k nesmrtelnosti stačilo "pouhé" natočení monumentální filmové rapsodie Marketa Lazarová, adaptované dle stejnojmenného románu Vladislava Vančury.
"Dříve, před Marketou - vidíte, dělím život na 'před' a 'po' - jsem točil filmy s radostí, Marketa byla pro mne očistcem," řekl o šestileté práci na filmu, který v mnoha směrech překročil hranice české kinematografie a je označován za nejlepší tuzemský film všech dob. Pokud v různých anketách vůbec najde konkurenty, pak často pocházejí z další filmografie téhož režiséra.
Marketa Lazarová opravdu znamenala ve Vláčilově tvorbě zlom. Nic z toho, co vytvořil do té doby, ani žádné dílo, které přišlo potom, již nemohlo jejích výšin dosáhnout. To ovšem neznamená, že by ostatní jeho filmy postrádaly umělecké kvality - naopak.
Vláčil na sebe upozornil již svým krátkým hraným filmem Skleněná oblaka, za nějž mu porota benátského festivalu přiřkla zvláštní diplom v kategorii experimentálních filmů. Řadu mezinárodních cen získal i jeho první celovečerní film Holubice a uznání se dočkal i následující snímek Ďáblova past. Svět se tak naučil znát Vláčilovo jméno ještě před příchodem jeho vrcholného díla.
Bezprostředně po dokončení Markety Lazarové v roce 1967 začal režisér pracovat na další historické fresce, Údolí včel. Využil v ní zkušenosti z předchozího filmu a zahájil spolupráci se scenáristou Vladimírem Körnerem, s nímž pak vytvořil i další dílo Adelheid.
Počátkem 70. let Vláčil na čas hraný film opustil a točil krátké filmy. Na Barrandov se vrátil Dýmem bramborové nati s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli. Následovaly Stíny horkého léta, životopisný film o Antonínu Dvořákovi Koncert na konci léta, Hadí jed, jehož natočením se pokusil v sobě vymýtit své alkoholové běsy, Pasáček z doliny, Stín kapradiny podle předlohy Josefa Čapka a konečně Mág věnovaný Karlu Hynku Máchovi. Po tomto snímku již nic dalšího nenatočil.
Vláčilův původ ani cesta ke hranému filmu zprvu nenaznačovaly, jaké dominantní místo v české kinematografii zaujme. Narodil se v Českém Těšíně v důstojnické rodině, dětství a mládí prožil na severní Moravě a v Brně. K filmu se dostal bezděky, a jak sám často opakoval - jako amatér. Nevystudoval žádnou filmovou školu, ale estetiku a dějiny umění. A snad právě kvůli svému výtvarnému nadání vnímal kinematografii jinak, než bylo do té doby zvykem.
Ačkoli pracoval u filmu již v době svých studií, na profesionální uplatnění v této oblasti začal pomýšlet až po přechodu do studia populárně vědeckých a naučných filmů, kde postupně prošel snad všemi funkcemi výrobního štábu. Cenné zkušenosti získal v Československém armádním filmu, kde se setkal s režiséry Karlem Kachyňou a Zbyňkem Brynychem a s kameramanem Janem Čuříkem, s nímž zahájil celoživotní spolupráci.
Díky vytříbenému citu pro výtvarno dokázal Vláčil ve svém díle vyjádřit filozofii, která daleko přesahovala obsah samotného filmového příběhu. Jeho snímky se dočkaly mnoha ocenění. On sám jich posbíral také slušnou řadu včetně Českého lva za celoživotní dílo a zvolení čestným prezidentem České filmové a televizní akademie.
"Mít svůj životní cíl, být mu věrný, mít vůli uplatnit svůj vlastní záměr a konat jej s čistotou srdce." František Vláčil, který byl třikrát ženatý a měl dva syny, naplnil své motto bezezbytku.
