Dřív nebo později přijde během každého festivalu. Spánek, klimbání, rozostřené vnímání. Zejména na ranních a nočních projekcích je to otázka pár desítek minut. Oči se rozjedou do krajů plátna, titulky se rozpijí ve vlhkém vzduchu, vaše uši přesto ještě chvíli vnímají cizí řeč se zvláštním pochopením a porozuměním.
Pak začínají ty pravé halucinace, kdy se vám zdá, že na plátně něco vidíte, pracně tam zaostříte a ono je tam něco úplně jiného. Takové zážitky mě potkaly i na dvou očekávaných soutěžních projekcích - Outrage od Takeshi Kitana a Biutiful od Alejandra Gonzáleze Iñárritua.
Takeshi Kitano se po osmi letech artistních filmů vrátil k tomu, o čem sám tvrdí, že umí nejlíp - k yakuza filmům. Nejde jenom o to, že filmy jako Bratr patří v daném žánru k tomu nejlepšímu, ale Kitano se s nimi zaslouženě prosadil i na mezinárodním poli. V prvním záběru Outrage kamera míjí množství nablýskaných černých limuzín, evidentně sjezd všech mafiánu ve městě. Střih, interiér, mafiánské sezení. Šéf vládnoucího klanu Sanno-kai projeví nelibost nad tím, že se jeho parťák Ikemoto paktuje s rodinou Murase, která kšeftuje s drogami. Ikemoto požádá svého pobočníka Otoma (hraje ho Takeshi Kitano), aby to se šéfem nějak urovnal. Kvůli několika nedorozuměním napětí eskaluje a výsledkem je hodina a půl nepřetržitého vraždění.
Outrage je ke klimbání ideální - kdykoliv se proberete, čeká vás nějaká rafinovaná, brutální a neobvyklá smrt. Jídelní hůlky projíždějí do hlavy ušima, řezákem se krájejí prsty, dojde i na zubařskou práci. A vzhledem k tomu, že mezitím klimbáte, nijak se to neokouká. I bez toho má Outrage solidní spád a zároveň nečekaně otevřený komediální náboj. Kitano po plátně chodí a všemu se směje, vám nad sofistikovanými popravami nakonec taky nezbude nic jiného.
Biutiful je jiné kafe. Po amerických filmech 21 gramů a Babel se Iñárritu vrátil do španělštiny. Taky se ale rozešel se scénáristou Guillermem Arriagou, zodpovědným za všechny ty komplikované a multipodlažní příběhy, v nichž jste mohli žasnout, že všechny výtahy zápletek a zvratů vlastně tak nějak fungují, i když za cenu autorského egotripu.
Biutiful se odehrává v Barceloně, kde žije Uxbal (Javier Bardem), chlapík pro všechno. Hlavně pro nelegální kšefty s imigranty. Má pod sebou síť afrických pouličních prodejců i Číňany, přežívající ve sklepě. Vedle toho stíhá vychovávat dva synky, jeho bláznivá žena Marambra mezitím nahá tančí na zádech jeho bratra Titiho, ten provozuje noční klub. Pak je tu ještě Uxbalův otec, který musí být vytažen z hrobu, aby bratři mohli prodat hřbitovní pozemek. Navíc má Uxbal rakovinu a zbývá mu pár měsíců života. Možná je to tím, možná taky něčím jiným, ale dokáže doprovázet mrtvé na onen svět.
Film má snahu působit jako velký masakr, velká cesta hříšníka k očistě. Při stočtyřicetiminutové délce je ta cesta ovšem především velmi dlouhá. Uxbalův příběh plyne až příliš stejnosměrně: teď je s Číňany, teď s Afričany, teď močí krev. Zavřít oči, přeskočit deset minut, a zase je tam to samé. Bez změny tempa, bez vysvětlení detailů, jimž režisér přikládá velkou roli: vidění mrtvých na stropě, čínský homosexuální pár, návštěva v klubu (jakkoli mistrovsky provedená). Javier Bardem je ale bezpochyby jedním z hlavních favoritů na canneskou palmu pro nejlepšího herce, svou roli bere nadmíru zodpovědně a přesvědčivě. A kameraman Rodrigo Prieto se vyžívá v barcelonských ulicích a zákoutích, která tam nejspíš nikdy nenavštívíte. Kvůli tomu stojí za to tenhle film vidět. Iñárritu by ale stejně mohl před kinopremiérou ještě jednou zajít do střižny, pak se u Biutiful bude hůř usínat.
Foto: festival-cannes.com
