Rozhovor
Image je na nic. Sex z pohledu transylvánských vesničanů

"Jak lidé stárnou, váží si sexuality každý rok více a více. A také si jí vice užívají," říká maďarská režisérka Ágnes Sósová o postavách svého úsměvného dokumentu Stream of Love. "Nemají zapotřebí zachovávat si nějaký svůj image či naplňovat společenské očekávání."

Film renomované dokumentaristky bude mít českou premiéru v pondělí 23. února od 20.45 v rámci Dokumentárních pondělků v kině Světozor, za podpory Institutu dokumentárního filmu. Úsměvný snímek z čarokrásné přírody rumunské Transylvánie o tom, že láska kvete v každém věku a že sexuálním touhám nevyléčitelného romantika Feriho nezabrání ani osmý křížek na jeho krku, již získal několik prestižních ocenění a byl s úspěchem promítán na více než 30 festivalech po celém světě.

Co vás přimělo k natáčení zdánlivě nepříliš atraktivního tématu života starých vesničanů?

Starší generací jsem byla odjakživa fascinována, především jejich velkými znalostmi, moudrostí a schopností vidět život z jistého odstupu. Díky tomu dokáží snadno rozlišit, co je opravdu důležité a smysluplné. Tento stupeň inteligence jde ruku v ruce s upřímností, šarmem a často i se smyslem pro humor. Já jsem schopná poslouchat a vychutnávat si příběhy těchto jednoduchých lidí (což myslím maximálně pochvalně) hodiny a hodiny. Kromě toho jsem již řadu dokumentů o starých lidech natočila a některé byly i oceněny.

Měla jste už od začátku v hlavě, že hlavní téma vašeho filmu budou sexuální touhy a zkušenosti starých lidí, anebo to spíše vyplynulo během natáčení?

Hlavní ideou bylo od počátku téma vesničanů a lásky ve vztahu k silné evropské křesťanské tradici, v níž je toto téma dokonce i dnes tabu. Nemám ale moc ráda termín sexualita, mnohem více se mi zamlouvá láska těla a duše.

Jak jste docílila toho, že jsou vaše postavy ohledně velmi intimních témat tak otevřené? Co bylo pro vás zásadní k získání jejich důvěry?

Během natáčení se vždy snažím vytvořit mezi mnou a mými postavami co nejdůvěrnější vztah. Moje metoda je dostat se k postavám co nejblíže, abych mohla jejich příběhy ukázat maximálně autenticky. Musím si s nimi ale vytvořit pevný vztah založený na důvěře. Pak se cítí natolik příjemně, že své životy žijí doslova před mýma očima, respektive kamerou, sdílejí se mnou svá intimní témata, a přitom nemají obavu, že bych jejich výpovědi nějak zneužila.

Proč jste nakonec natáčela maďarsky mluvící vesničany v Rumunsku? V Maďarsku se vám podobnou vesnici najít nepodařilo?

V Maďarsku jsem to samozřejmě zkoušela jako první. Bylo to pro mě ale trochu smutné poznání a zklamalo mě to. Jako kdybych tam přišla pozdě, protože tyto vesnice už jsou příliš moderní. Ať už se jedná o způsob každodenního života, nebo o zjištění, že zdejší staří vesničané mluví jako teenageři, jak stylem, tak používanými výrazy. Tamní atmosféra prostě nebyla dostatečně archaická, proto jsem se rozhodla natáčet v Transylvánii.

Vaše postavy dokáží o sexualitě hovořit mnohem otevřeněji než řada mladých lidí, kteří by se spíše styděli. Jak si to vysvětlujete?

Je pravda, že někteří novináři včetně těch z Transylvánie mně říkali, že by se podobné otázky svým babičkám nikdy neodvážili položit. Tak jsem jim odpověděla, ať to nechají na mně, že já se jich klidně zeptám... Souvisí to jistě s výše uvedeným životním odstupem a také s tím, že nemají zapotřebí zachovávat si nějaký svůj image či naplňovat společenské očekávání. Nemají co ztratit.

Mají podle vás staří lidé rozdílný přístup k sexualitě než mladí? V jakém věku se to podle vás změní?

Jak lidé stárnou, váží si sexuality každý rok více a více. A také si jí vice užívají. A to je VELKÁ pravda. Nejmladší generaci se můj film líbil především proto, že o této pravdě neměli tušení.

Vesničany jste natáčela v průběhu tří let. Předpokládám, že jste byla asi největší atrakcí, která se v jejich poklidném životě objevila. Neovlivnila jste tím ale jejich společenský život a vzájemné vztahy?

Většinou jsem se svými postavami velmi zadobře a mám s nimi téměř kamarádský vztah. Filmař by ale neměl život svých postav nijak ovlivňovat. Každopádně měli z mých návštěv vždy radost. Pár jsem jich také pozvala na filmový festival v Maďarsku, kde snímek vyhrál hlavní cenu. Byla to pro ně zajímavá zkušenost a poznání, že jejich životy a názory mohou potěšit jiné lidi z nejrůznějších zemí.

Jak vesničané na váš film reagovali? Neměla jste obavu, že někteří z nich se budou cítit dotčeni tím, co o nich ve filmu vypráví jejich sousedé?

Když jsem jim dokončený film přivezla a uspořádala projekci, tak se během ní celou dobu jen smáli. Film si hned zamilovali a po jeho skončení mi říkali: "Ágnes, moc hezky jsi to poskládala a hudba je taky skvělá, ale naše ústa jsou tak špinavá (čímž mysleli, že říkají nemravné věci), že ten film nemůžeme ukázat našim příbuzným." Byla jsem šokovaná a rozhodně pro mě nebyla dobrá zpráva, že se obávají ukázat film dalším lidem. Za pět minut ale ke mně jeden po druhém začali pozvolna přicházet a prosit mě, zda bych jim nedala DVD s filmem, že by ho rádi pustili své rodině...

Nezměnilo to ani uvedení filmu v televizi?

Naštěstí ne, díky bohu. Po uvedení filmu na HBO jsem byla ale v šoku znova, protože velmi mnoho mých krajanů nahrálo film ilegálně na internet a nebyla šance to nějak zablokovat. V Maďarsku a Transylvánii vidělo film na internetu přes sto tisíc lidí, díky čemuž jsem přišla o hodně peněz. Naštěstí peníze nejsou všechno.

Co bychom se mohli od životního přístupu vašich postav naučit a čeho bychom se naopak měli vyvarovat?

Naučit bychom se měli jejich nekonečnou touhu po životě za jakýchkoli okolností. Během natáčení se mě kolegové ptali, proč se tito staří lidé pořád tak smějí. Podle mě je to proto, že si během tvrdého života v transylvánských horách užili spoustu strádání, a tak si na stará kolena užívají každičkou chvilku. A když je přepadnou pocity hořkosti a smutku, poradí si s tím s pomocí humoru a schopnosti vidět život ze správného úhlu. A vyvarovat? Ničeho.