Symbololog Robert Langdon, oblíbená literární postava amerického spisovatele Dana Browna, se na filmovém plátně předvedla již dvakrát, ve snímcích Šifra mistra Leonarda a Andělé a démoni. V současnosti přichází do kin další pokračování jeho osudů - klíčem ke všemu tentokrát bude Dante Alighieri a jeho monumentální dílo Božská komedie. Vlastně jen jeho první část, již si knižní předloha i film vetkly do názvu: Inferno. Peklo.
Inferno realizoval stejný tvůrčí tým jako předchozí filmy, režie se tedy znovu ujal oscarový laureát Ron Howard, hudbu opět složil Hans Zimmer a hlavního hrdinu vystřihl - kdo také jiný - Tom Hanks. Sázka na jistotu, zdálo by se. Jenže už literární kvality předlohy byly nevalné, zápletka překombinovaná a dějově mělká. Film na to proto doplatil: kde obsáhlá kniha měla alespoň čas se zastavit ve strhujícím tempu a dovysvětlovat, na plátně na to není čas. Místo jako chytrý thriller tak Inferno působí jako dvouhodinová honička.
Záchrana lidstva
Když se zraněný probudíte v nemocnici v cizí zemi, někdo vás chce zabít a vy vůbec netušíte, jak jste se tam ocitli a do čeho se namočili, moc vám to na náladě nepřidá. Právě to zažívá Robert Langdon (Tom Hanks), jenž ke svému úžasu zjišťuje, že se postřelený probudil ve Florencii a nemá nejmenší ponětí, jak se tam dostal, protože poslední dva dny si nepamatuje. A než se stihne ze šoku vzpamatovat, spolu s ošetřující lékařkou Siennou Brooksovou (Felicity Jonesová) se ho pokouší zabít nájemná vražedkyně Vayentha (Ana Ularuová). Langdonovi se s Brooksovou podaří uniknout a skrýt se v jejím bytě, kde zjistí, že důvod, proč jim jde někdo po krku, má schovaný v kapse - ilustrace z Dantova Pekla, drobně pozměněná miliardářem Bertrandem Zobristem (Ben Foster).
Zobrist je totiž šílenec, který upozorňuje na přelidnění planety, jíž chce ulevit tím, že pomocí vlastní vysoce nakažlivé morové nákazy vyhubí polovinu lidstva. Sám před několika dny spáchal sebevraždu, než by padl do rukou agentům Světové zdravotnické organizace (WHO), ale smrtící virus pečlivě ukryl. Pro Langdona a Brooksovou se rozbíhá závod s časem, aby katastrofu stihli odvrátit, v patách jim je ale Vayentha, nebezpečný agent WHO Bouchard (Omar Sy) a bůhví kdo ještě.
Florencie, Benátky, Istanbul
Lokace jsou - jak už to u brownovských vysokorozpočtových thrillerů bývá - naprosto špičkové. Největší porce děje se odehrává ve Florencii, která je zobrazena nesmírně přitažlivě, divák se podívá i do Benátek a Istanbulu, což je sice úlitbou knížce, ale působí to trošku násilně naroubovaně. Právě atraktivní záběry na město, nejrůznější galerie a podobně patří k tomu nejlepšímu, co si lze ve snímku užít - vzhledem ke zběsilému tempu na nic dalšího totiž není čas. Navzdory profesionální kameře zvlášť na začátku, kdy se Langdon potýká s amnézií, bolestmi a možná otřesem mozku, navíc je pronásledován děsivými dantovskými výjevy, je ovšem roztřesený obraz nesmírně rušivý a chvíli trvá, než si na něj divák zvykne: a stejně nejlepší je, až ho to Langdona úplně přejde.
Vinou neobvykle strhujícího děje, který skutečně letí kupředu a snad kromě rozhovoru v letadle do Istanbulu v něm není hluchých míst, dokonce ani polopaticky a několikrát opakované flashbacky (asi aby je pochopil úplně každý) nezdržují, se však nedostává času na to nejdůležitější - na luštění hádanek. To, v čem jsou příběhy o symbolologovi tolik silné, je tentokrát nepříjemně odfláknuto, moc z toho nezbývá. Žádné Hanksovy verbální exhibice na téma historie umění, navíc mu v tom dost konkuruje Sienna Brooksová. Tahle skutečnost film bohužel trošku posouvá k běžnému thrillerovému žánru, opouští to, co z knih udělalo bestsellery, čím Brown zaujal miliony čtenářů po celém světě. Jeden dva nečekané dějové twisty nestačí.
Vše podřízeno ději
Na podobné konto pak dopadá i práce s postavami. Dozvíme se o ledasčem z Langdonovy minulosti (a hlavně o už z předchozích filmů známe), ale ostatní figury působí jen jako křoví. Sienna Brooksová, jejíž postava mohla být tolik zajímavá, je poměrně plochá, což ještě víc platí o agentu Bouchardovi a dalších - prostě křoví překotně ubíhajícímu ději. Nic víc. Navíc ani herecky se ve filmu nikdo moc nepředvedl, Omar Sy se tváří pořád nakvašeně a Felicity Jonesová vystrašeně, jiné výrazy na repertoáru nemají. To vše lze přičíst hlavně na konto Rona Howarda.
Abychom ale byli spravedliví, zábavných scén se najde celá řada. Jedna z nejlepších je krádež Dantovy posmrtné masky v přímém přenosu, akční záběry jsou na vysoké úrovni; na film se zkrátka hrozně dobře kouká. Jen je škoda, že při něm musí nutně být vypnutý mozek, jinak divákovi velmi brzy dojde, že sleduje něco velice, velice mělkého. Inferno je zatím nejslabší z trilogie o Robertu Langdonovi. Víme téměř s jistotou, že se chystá další kniha, s ní určitě přijde další film - a tak musíme doufat, že Howard brownovským snímkům lesk opět dodá. Nejde v nich přece o nějakou historickou přesnost či uměleckou věrnost, jak jim bývá vytýkáno. Divák se musí hlavně bavit. Ale bavit se lze i inteligentně.
