Střízlivě podaných sci-fi filmů, které místo na superhrdinech a vlastním universu stavějí raději na dobývání známého vesmíru, vědeckém přístupu a ne tak vzdálené budoucnosti, aby člověk pohledal. Spadají mezi ně nedávná Gravitace, Europa Report - a teď i dlouho vyhlížený film Christophera Nolana Interstellar.
Příběh je prostý. Po nenaznačených událostech se život na Zemi dostává na pokraj zániku. Dochází potrava, rostliny jsou napadeny snětí a lidstvu zbývají poslední roky existence. Nezbývá než oprášit plán na kolonizaci jiných planet a vyslat průzkumnou loď do vesmíru. Přidejte srdceryvné rodinné drama otce a dcery doplněné otázkami o odpovědnosti jedince vůči celku, osobní oběti a síle rodinného pouta, a výsledkem je Interstellar.
Svým zasazením do nepříliš vzdálené budoucnosti hraje film na strunu všem snílkům, kteří prahnou po dobrodružství a trpí tím, že jsme se narodili moc pozdě na objevování Země, ale příliš brzy na průzkum vesmíru. Utajovaný vesmírný program, vesmírné moduly jako z dílen Elona Muska nebo Lockheed Martin a plány na kolonizování nových planet - vše, čím se v současnosti zabývá NASA - je ve filmu nevyhnutelnou katastrofou jen lehce popohnáno kupředu jako alternativní scénář naší vlastní možné budoucnosti.
Příběh o hynoucí planetě a možném zániku civilizace může svádět k přehnanému moralizování jako v případě snímku Po zániku Země, Nolan nicméně pevně drží příběh v civilní, intimní rovině s přesahem do epické podívané. Z nenápadného příběhu otce řešícího dilema, zda zachránit lidstvo, nebo zůstat s rodinou, se stane napínavá vesmírná epika snažící se vyjít vstříc jak náročnějšímu publiku předhazováním zmíněných otázek, tak Hollywoodem vycvičenému publiku dychtivému strhující akce a "nečekaných" příběhových zvratů.
Vše zůstává pevně ukotvené v kolejích daného žánru. Možná i proto se při sledování Interstellar u mnohých diváků patrně dostaví pocit déja vu. Tu vzpomínka na Armageddon, jinde přímo Nolanův Počátek, Blízká setkání třetího druhu nebo 2001: Vesmírná odysea. Film ale v žádném případě není slepencem scén odkazujících na jiné filmy, jako bylo Kosinského Nevědomí. Nolan velmi dobře využívá žánrová pravidla ve svůj prospěch a vede diváka po důvěrně známých příběhových stezkách, aby tu více, tu méně nečekaně sešel z cesty.
Jinak precizní soudržnost filmu bohužel narušuje závěr, ve kterém jako by se Nolan snažil přiblížit Kubrickově Vesmírné odysee, ale zůstal někde na půl cesty. Tam, kde Kubrick nechává konec volný interpretacím, Nolan vše dovysvětlí. Právě tato doslovnost pak výrazně kazí zážitek z jinak suverénně odvyprávěného a vizuálně úchvatného filmu, kterému sluší velká plátna.
Ostatně Nolan už v případě filmu Temný rytíř povstal kladl důraz na technickou stránku. Stejně jako v předešlém případě, i Interstellar je k vidění na 70mm filmovém pásu ve velkoformátovém kině IMAX. Byl to právě on, kdo se spolu s Quentinem Tarantinem, Juddem Apatowem a JJ Abramsem postavil na obranu tradičního filmového materiálu Kodak a volá po záchraně celuloidu. Nolan část filmu natočil na speciální kamery IMAX a v omezeném množství film nechává po světě distribuovat na 70mm pásu. Pražské kino IMAX je jediné na kontinentální Evropě, kde je možné Interstellar z tohoto pásu vidět, navíc ve formátu, který tradiční kino nemůže zprostředkovat.
Nolan Interstellarem potvrzuje svou pozici výrazného autora, který s každým dalším filmem dokazuje, s jakou jistotou ovládá žánrová pravidla a styl hollywoodského vyprávění. A ač Interstellar může v závěru působit nedotaženě, stále se jedná o velmi nadprůměrné dílo (nejen) v Nolanově tvorbě.
