Slavný srbský režisér Lordan Zafranović se rozhodl představit světu intimní tajemství maršála Josipa Broze Tita, se kterými se mu před kamerou svěřili Titovi přátelé, ženy a milenky. Jaký byl vojevůdce a komunistický vládce Tito, kterému Stalin nadával do krvavých psů, v soukromí? Inu - člověk z masa a kostí.
Zafranović, absolvent pražské FAMU, se rozhodl, že příběh "největšího syna jugoslávských národů" budou vyprávět ti, kdo mu byli nejbližší. Řada z nich během mnohaletého natáčení zemřela a jejich svědectví tak zůstává neopakovatelným svědectvím doby. "Chceme ukázat Titův soukromý příběh. O jeho historické roli už má každý svou představu, někdo ho považuje za hrdinu, jiný za zločince. Ale on byl hlavně člověk z masa a kostí - možná trochu výjimečnější, chytřejší nebo charizmatičtější. Lidi dnes ale zajímá hlavně intimní příběh člověka, který utvářel jednu historickou epochu," říká režisér.
Josip Broz Tito tak vlastně není hlavním hrdinou nového dokumentu, který už sice koupila chorvatská televize, ale ještě není jasné, kdy se tucet epizod objeví na obrazovce. Nejdůležitější role totiž připadla jeho ženám, milenkám, sekretářkám, přátelům a spolubojovníkům. Ti v době, kdy předávali svá svědectví, už neměli co ztratit, a tak má Lordan Zafranović v rukou opravdový poklad. Mezi vypravěči je například Titova druhá žena Herta Haasová, která zemřela letos v březnu a která před kamerou vyprávěla i o prvním setkání, jak bylo snadné zamilovat se do "Starého". "Bylo to tak krásné, že se to slovy nedá popsat," vzpomínala s láskou na předválečné setkání v Paříži.
Láska z Paříže
Tehdy Paříž hostila světovou výstavu a Tito a Herta byli spolu s dalšími na koncertu sboru Rudé armády. Po něm zašli do kavárny, kde si vyprávěli o dění v Záhřebu a Sovětském svazu - a Josip zároveň na mladou komunistku zapůsobil svou přirozenou elegancí a šarmem. První Titovy návrhy přitom Herta odmítala. "Přijela jsem do Paříže, abych viděla město a výstavu, ne abych tu měla nějakou milostnou avantýru. Navíc mám doma ve Slovinsku nápadníka," zkoušela prý odradit Tita. Za pár dnů si s ní ale dal schůzku a všechno bylo jinak. "Přišla jsem do parku a tam stál on. Ihned jsme se objali a bylo jasné, že už není cesty zpět," řekla Titova bývalá manželka.
Poněkud širší postel ve štábu
O rozpadu jejich manželství ale vyprávěl někdo jiný - někdejší záhřebská odbojářka Vanda Novoselová. Nejprve se ale svěřila se svými dojmy z Tita, kterého poznala při ilegální práci. "Byl to moc krásný člověk a pěkné rysy v obličeji mu zůstaly až do stáří," řekla a dodala, že na rozdíl od mnoha jiných komunistů se Tito ke všem choval vřele a lidsky. K někomu ale vřeleji, třeba k Davorjance Paunovičové, o 30 let mladší sekretářce s krycím jménem Zdenka. Právě ona byla důvodem rozchodu Tita s Hertou. "Řekla mi, že od něj chce odejít, a já jsem nebyla ani pro, ani proti. Věděla jsem, proč se tak rozhodla... Když jsem přišla do štábu, bylo to jasné. Stačilo projít kolem Titovy ubikace, kde byla postel mnohem širší, než by potřeboval jen pro sebe," vzpomínala někdejší Hertina blízká přítelkyně Novoselová.
Hej, ty Tito! Jsi můj otec?
Hertin a Titův syn Mišo Broz, někdejší chorvatský velvyslanec v Indonésii, se narodil v roce 1941. Zafranovičovi popsal nelehké dětství dítěte partyzánského velitele, které své rodiče mohlo poznat až po osvobození Jugoslávie. "Pamatuji si, že mi po přistání na záhřebském letišti ukázali směrem ke skupině lidí a řekli, že tam někde je můj otec. O pár hodin později mě k němu přivedli a já jsem mu v uniformě, kterou ušili někde v Šibeniku, hlásil svůj příchod," vzpomínal Titův potomek. Popisuje také, že setkání s otcem pro něj bylo velkým šokem, protože za války ho ukrývali v Záhřebu a často střídal konspirační rodiny a každou chvíli měl novou matku a otce.
"A když jsem konečně přijel do Bělehradu, nebyl jsem si jistý, že to skutečně můj otec. Pro jistotu jsem mu říkal jen ‚Hej, ty‘, aby mě nemrzelo, kdyby mi zase řekli, že to vlastně není můj táta, ale někdo úplně jiný," popsal Mišo Broz období, kdy se poprvé mohl setkat i se svou matkou. "Prvně jsem ji viděl, když po osvobození Terstu dorazila do Bělehradu. Měla na sobě uniformu a já jsem ležel nemocný v posteli. Večer, když mi přišla dát pusu na dobrou noc, jsem se ale schoval pod postel. Bál jsem se té paní, kterou jsem vůbec neznal," dodal.
