Říká se nervy v kýblu, ale tady to byla hlava a následně vlastně i ty nervy. Nejočekávanější film karlovarského festivalu - Anthropoid - vzbudil rozporuplné reakce. Zdálo se, že po Discopříběhu 2 Michala Davida a Lídě Baarové Filipa Renče už bylo o špatných filmech řečeno vše a žádný další k nim nepřibude. Ale Anthropoid má přinejmenším nominaci...
Samozřejmě co člověk, to názor, na ten máme všichni právo a tvůrci zase na svou obhajobu a výklad. Takže na tiskové konferenci se dočkali i obvinění z podpory atentátníků obecně. Ano, ano, i těch z řad IS, kteří v současnosti páchají zlo po celém světě. Samozřejmě, bylo to poněkud přitažené za vlasy, ale některé scény ve filmu taky. Zvlášť brutální byla ta, kde ukázali hlavu mrtvé Aleny Mihulové v kýblu. Zvídavé novináře samozřejmě zajímalo, zda se tvůrci drželi faktů, zda nacisté skutečně s matkou Moravce, kterého mučili, dokud nepromluvil, tímto způsobem zúčtovali. A odpověď byla, že drželi. Nebyli si jenom jisti, jestli by ji (rozuměj uříznutou zkrvavenou hlavu) měli ukázat v akváriu nebo v kýblu. V tom se prý dobové prameny rozcházely. Zvítězil kýbl, bylo to zřejmě estetičtější. Anebo pohodlnější. Pro kameramana, střihače i režiséra. V opačném případě by museli vymyslet bůvíjakou kompozici, aby to všechno krásně účelně zaznamenali. A s tím, jak bylo vidět po celý film, měli opravdu velký problém.
No, budiž, ale smutné na tom je, že ta scéna byla k ničemu. Film totiž nefunguje od samého začátku. Kecy mezi paragány, jak co provést nikoho z diváků nepřimějí, aby s Gabčíkem a Kubišem navázal "osobní kontakt, sdílel jejich životy a posléze i soucítil . Jejich figury jsou jenom nahozeny, o osobním životě, který by probudil zájem, nevíme skoro nic, navíc rychlý střih neumožňuje trošku se zastavit a nasát atmosféru doby. A nakonec vadí i ty vymydlené tváře Jamieho Donmana a Cilliana Murphyho. Není v nich nic! Pusto a prázdno.
Přesto byli tvůrci na tiskovce chváleni, jak nádherně se jim podařilo pomocí kostýmů a rekvizit zobrazit realitu roku 1942. Teoreticky ano, protože když jsem v době natáčení šla shodou okolností z Karlova náměstí na Náplavku, kde se právě Antrophoid natáčel, skutečně jsem si myslela, že jsem v jiné době. Vylidněné ulice, pár praporů, dobová vozidla a tísnivé ticho mi naháněly hrůzu. Tak jednoduché to bylo! Stačilo pouze všechno klidnou kamerou zachytit a nechat vyznít.
A tak to bylo i s brutálními scénami, které se v druhé polovině filmu vrší jedna na druhou, takže neustále klopíte oči nebo hledáte oční kontakt u svého souseda, abyste to přetrpěli spolu. Moje sousedka, pro mě neznámá cizinka, mě v tom ale nechala! Zvedla se a odešla. Tak jsem na to byla sama. Ustála jsem to, tedy spíš useděla, až k poslednímu závěrečnému titulku, abych nikomu nenarušila ten velký zážitek a ve foyeru hotelu Thermal si pogratulovala, že jsem si všechny rozhovory s celebritami udělala už po příchodu do kina. Panovalo zde dusno a ticho. A protože se v tomto světě pohybuji bezmála třicet let, tak vím, že pramenilo z rozpaků. Kdo mohl, zmizel, aby nemusel říct, co si o filmu opravdu myslí.
Ale abych nebyla nespravedlivá. Jedna scéna - opět s Alenou Mihulovou - ve filmu stojí za to! Její výkon u výslechu. Asi zaujala i kameramana a střihače, takže jsem si ji mohla vychutnat krásně nepřerušovaně, bez nesmyslných klipovitých střihů. Taky byla tvrdá, ale vzbuzovala emoce. A to přitom Mihulová zápasila s angličtinou, kterou prakticky nemluví a po celou dobu natáčení měla speciálního kouče. Určitě by se bývala blýskla i Aňa Geislerová, ale ta, chudinka, neměla co hrát. Obdivovat tak lze jenom její jazykovou vybavenost.
Film o heydrichiádě, na který budou školáci povinně chodit do kina, jako my kdysi na Bitvu o Sokolovo, tedy nevznikl. Nevadí, aspoň si troufnou další. Po Formanovi by se nový Amadeus točil špatně, po Anthropoidu posbírat kuráž a odvahu, nebude problém.
