Slovenský rodák Juraj Jakubisko zasáhl svými filmy diváky výbušnou směsí fanfarónské fantazie, bláznivosti i svérázné poetiky, kterou občas okořenil bizarností či lákavou nedořečeností. "Fellini Východu", jenž natočil několik desítek hraných i dokumentárních filmů, které získaly víc než 80 ocenění, se proslavil již koncem 60. let, kdy jeho filmy dráždily komunistické cenzory. K jeho nejznámějším dílům patří Tisícročná včela, Perinbaba, Nejasná zpráva o konci světa či velkofilm Bathory. Režisér a scenárista Jakubisko, který žije od roku 1993 v Praze a jenž 30. dubna slaví osmdesátiny, by měl letos dokončit pohádku Perinbaba 2.
V květnu 2012 Jakubisko absolvoval v pražském Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM) transplantaci srdce, je údajně nejstarším člověkem v ČR s transplantovaným srdcem. Od loňska je profesorem na pražské FAMU, autobiografii Živé stříbro představil v roce 2013.
Zpracování legendy o čachtické paní Bathory, které se s rozpočtem asi 350 milionů korun zařadilo k nejnákladnějším filmům v ČR i ve střední Evropě, vyneslo Jakubiskovi Českého lva za nejlepší výtvarný počin, snímek (15. Jakubiskovo celovečerní dílo) se stal divácky nejúspěšnějším filmem roku 2008.
Jakubisko si za pět desítek let trvající kariéru vysloužil řadu ocenění - titul nejlepší slovenský režisér 20. století či Českého lva za dlouholetý umělecký přínos kinematografii. První cenu získal absolvent pražské FAMU již za svůj celovečerní debut (Kristove roky) na festivalu v Mannheimu v roce 1967.
Zajímavou stopu také zanechal ve výtvarném umění. Podle kritiků ho lze zařadit do soudobého světového metafyzického umění, protože v sobě spojuje řadu hodnot touhy po pravdě, zejména prostřednictvím snění. Obrázky, které se mu vynořovaly v mysli, si po desetiletí kreslil do svých diářů.
Filmy Zbehovia a pútnici, Vtáčkovia, siroty a blázni a Do videnia v pekle, priatelia, plné poezie, metafor a symbolů, jimiž se vracel do rodné východoslovenské krajiny a k tamějším lidem, normalizátoři v komunistickém Československu zakázali. Jakubisko, jež chtěl být původně výtvarníkem a kameramanem, pak mohl točit jen dokumenty.
Na plátna kin se vrátil až v roce 1979 filmem Postav dom, zasaď strom, o rok později natočil slavný třídílný televizní film Nevěra po slovensky. Poté přišla slavná Tisícročná včela (1983), ve které si zahráli nejznámější slovenští herci jako Jozef Kroner, Štefan Kvietik či Michal Dočolomanský. Při jeho natáčení se Jakubisko seznámil se svým vzorem Federikem Fellinim. V jeho známé filmové pohádce Perinbaba pak hrála Felliniho manželka Giulietta Masinová. Ve snímku Sedím na konári a je mi dobre Jakubisko zpracoval své ústřední téma lidské touhy po štěstí.
V 90. letech natočil snímky Lepší je být bohatý a zdravý než chudý a nemocný a Nejasná zpráva o konci světa, který byl promítán na více než 60 festivalech světa a získal čtyři České lvy, poté kritikou nepříliš dobře přijeté Post coitum (s Frankem Nerem).
Jakubisko pochází z malé východoslovenské vesničky Kojšov. Místo jeho narození mělo bezesporu významný vliv na jeho umělecký styl. Ještě v době jeho dospívání tu byly živé zvyky a styl předchozích staletí. Venkovské motivy a folklor se objevují snad v každém režisérově snímku. Ať už mají podobu znázorněného rituálu, úryvku lidové písně či detailu na kostýmu. Před režií na pražské FAMU vystudoval ještě fotografii na Střední uměleckoprůmyslové škole v Bratislavě.
Jakubisko, který uspěl i jako operní režisér (ve Slovenském národním divadle v Bratislavě inscenoval dvě opery Eugena Suchoňa, Krútňava a Svätopluk), je podruhé ženatý. Z manželství s temperamentní Deanou Horváthovou má syna Jorika, z předchozího vztahu dceru Janette.
Sportovně založený Jakubisko, jenž nerad sundává z hlavy svůj pověstný a štěstí prý nosící klobouk, běhal dříve maratony, závodil na lyžích, jezdil na kole, skákal z prkna do vody či skákal padákem.
