Canneský festival se nachyluje do poslední třetiny. Obchodníci už pomalu odjíždějí, Zlatá palma se ale bude udělovat až v neděli. A kdo má zatím největší šanci? Adeptů je hned několik.
Kritici se shodují na kvalitách občanského snímku Another Year od Mikea Leigha o každodenních starostech stárnoucích manželů. Pochvalné ohlasy si vysloužilo i drama Of Gods and Men francouzského režiséra Xaviera Beauvoise o křesťanských mniších v Alžírsku, kteří čelí vlně islámského násilí. Naopak bučení se dočkal íránský matador Abbas Kiarostami se svou toskánskou novinkou Certified Copy s Juliette Binoche v hlavní roli.
Mně připadá zatím naprosto ohromující hraný debut Sergeje Loznici s názvem My Joy. Loznica zatím natáčel dokumenty, s nimiž úspěšně soutěžil v Karlových Varech. My Joy je něco jako kondenzát ruské duše, film jenž bych doporučil každému, kdo dumá nad ruskou frustrací i pochybami. Hlavním hrdinou je mladý a poměrně srdečný řidič náklaďáku. Ujíždí ruskými pláněmi, přírodou, kterou nelze spoutat. Potkává figury nejrůznějších osudů: hamižní policajti na silnicích šikanují osamělé řidičky. Stařec se skrývá od konce II. světové války, kdy zabil nenasytného důstojníka. Začínající prostitutka nestojí o slitování. A nakonec ho navštíví i tři tuláci. V pustině hrdinu zabijí - kvůli pytlům mouky na korbě náklaďáku. Pak se příběh stáčí k dalším traumatům Velké vlastenecké války a vzápětí sledujeme jednoho ze zločinných tuláků a jeho dlouhou cestu mrazem do noci.
Obrazy z války jsou silné jako povídky Isaaka Babela, Loznica navíc všude nemilosrdně strhává jakoukoli ruskou slávu a vlastenectví - osamělí poutníci odjinud se vlastně setkávají jen s barbarskými násilníky nebo fanfarónskými zoufalci. Film je zároveň tvrdou obžalobou ruských pořádků -policie, když už se vyskytuje, tak se chová jako banda gangsterů se šerifskou plackou, stejně jako armáda.
Film je sestaven z výjevů, které velmi dobře obstojí samy o sobě, dohromady je spojují často jen velmi jemná příběhová struktura. Dlouhé záběry kladou nároky nejen na herecký um, ale i na režiséra. Aby to neměl tak jednoduché, často v průběhu záběru odkrývá druhý plán, jehož důležitost postupně narůstá: jako na začátku, kde na silniční kontrole diskutuje hrdina s policajtem o svých papírech, zatímco v pozadí druhý policajt poručí blondýně vystoupit ze sporťáku a hrabat se v kufru. Ona se samozřejmě předkloní a policajt si zálibně obhlíží svou kořist. Zároveň na její zadek gestem upozorňuje kolegu v popředí, který pořád mluví s hrdinou v dialozích plných dvojsmyslů a narážek.
Loznica nestojí o nenáročné publikum, k vyprávění nevyužívá slova, ale informace vám podává obrazem, a ten se v průběhu času proměňuje jako duhovka.
Z Loznicova mistrovského debutu pak budete odcházet s hlavou namoženou od přemýšlení a sestavování režisérovy mozaiky, jenže taky s rozklepanými koleny. My Joy je výpověď o zemi, kde vítězí zvíře nad člověkem, primitivní nad lidským. Ty údery dopadají jako neúnavná pěst, přímo na hlavu, od první minuty do poslední, v rouše neodolatelně krásné kinematografické poezie.
Foto: festival-cannes.com
