V hlavní soutěži filmového festivalu v Karlových Varech zvítězil český zástupce - "historická road movie" Václava Kadrnky s Karlem Rodenem v hlavní roli. Snímek je hodnocen protikladně, ale jedno mu nemůže upřít snad nikdo: má silnou a jednotnou vizi, od níž se režisér neodklání - stejně jako hlavní hrdina.
"Křižáček vzbuzuje velké emoce, jak negativní, tak pozitivní," řekl Kadrnka serveru TÝDEN.CZ po převzetí Křišťálového glóbu. "Už to, že jsme se s ním dostali do hlavní soutěže, byl velký úspěch, a teď mám o to větší radost, že ty emoce zafungovaly. Křižáček je nekompromisní, našel si cestu a ukazuje, že film má být víc o intenzitě."
Intenzita Kadrnkova snímku směřuje dovnitř. Nepůsobí vnějškovou atraktivitou nebo dramatickou akcí, nýbrž soustředěností, která vyžaduje aktivní účast diváka. Kadrnka vypráví sevřeně, s jasnou až přísnou obrazovou i zvukovou koncepcí. Už úvod, v němž z tvrze rytíře Bořka potajmu odchází jeho devítiletý syn Jeník, přitahovaný zvěstmi o osvobození božího hrobu v Jeruzalémě, je malou audiovizuální básní. Hrad tone v siestě. Světlo odpoledního slunce natírá jeho hrubé zdi. Ptáci cvrlikají. Chlapec si obléká dětskou zbroj. Řetězy chrastí, jak padací most nekonečně dlouho klesá. Sérii kamerových detailů přerušuje velký celek: Jeník odchází.
Hlavním hrdinou filmu je nicméně Bořek, který vyráží synovi v patách stižený pocitem viny. Rytíř je vždy krok za Jeníkem, přichází na místa těsně poté, co je chlapec opustil, a nachází jen jeho otisk - mimo jiné v postavách, s nimiž se jeho syn setkal. I Bořek ve skvělém podání Karla Rodena je stejně jako celý film sevřený, strohý, soustředěný.
Křižáčkovi se v některých reakcích vytýká vyprázdněnost obrazů a neúspěšná snaha o duchovní přesah. Ty obrazy však nejsou prázdné, nýbrž čisté: slunce skrz listoví stromů, umolousané děti klátící makovice, krajina bez lidí. Záměrně jednoduchá symbolika vyvstává ze základních životních věcí a pocitů.
Není nutné Křižáčkovi podsouvat aspiraci na duchovní přesah a v téže větě konstatovat, že ho nedosahuje. Křižáček je filmem, který určitý stav ducha zachycuje. Je meditativně pomalý, těžký ve své jednoduchosti, možná až okázalý ve své strohosti. Ale oko, které ulpívá na (zdánlivé?) prázdnotě obrazů, nevidí, že je spojuje spodní proud - směr, který v sobě implicitně obsahuje i cíl. Všechno Bořkovo konání je soustředěné do nalezení Jeníka, veškerý Kadrnkův záměr je koncentrovaný ve vyprávění o tom.
Festivaly by neměly vyhrávat jednoduché filmy, na kterých se všichni shodnou. Porota 52. ročníku karlovarské přehlídky si zvolila stejně jako Kadrnka i Bořek nelehkou cestu. Ale takové bývají nejvýraznější.
