Všechny dochované filmy Jana Kříženeckého v červenci vydá na Blue-ray disku Národní filmový archiv (NFA). Spravuje totiž všechny původní negativy i kopie, které z nich tento průkopník kinematografie v českých zemích vyrobil a veřejně promítal. Řekl to ředitel archivu Michal Bregant, podle nějž Kříženecký s kamerou koupenou od bratří Lumièrů byl spíše pionýrem než zakladatelem české kinematografie. "Nezaložil žádné studio, nevytvořil produkční systém a neměl pokračovatele," řekl. O počátcích české kinematografie proto mluví spíše až v souvislosti s lety před první světovou válkou.
Dvacátá a třicátá léta 20. století pak považuje za jeden z vrcholů české kinematografie vůbec. Na konci 20. let, ještě v němé éře, to jsou sociálně laděná dramata, která překonala romantický stereotyp v sociálním příběhu. Patří k nim třeba filmy Takový je život nebo Batalion, které čerpají z legend z okraje společnosti, týkají se sociálně znevýhodněných rodin.
Na 30. letech historik oceňuje fúzi mezi barrandovskou komerční kinematografií a odvážnějšími tématy a postupy. Ztělesňuje je třeba snímek Ze soboty na neděli - má barrandovské hvězdy, ale je podle Nezvalova námětu a formálně vtipnou formou do sebe vstřebává avantgardní postupy. Bregant připomněl také Extázi, nejpopulárnější film 30. let, u nějž kromě dalších předností je přelomová práce producenta - vznikl v mezinárodní koprodukci a točil se ve třech jazykových verzích.
Třetí vrcholná fáze české kinematografie je podle něj doba před novou vlnou, druhá půle 50. let, a režiséři jako Ladislav Helge a Jiří Krejčík, kteří našli způsob, jak točit o současnosti "s mírou autenticity, která není úplně vzdálená italskému neorealismu". U samotné československé nové vlny pak je podle něj důležité, že každý tvůrce měl vlastní rukopis, že nebylo stylové dogma a filmy se od sebe radikálně lišily.
"Vždycky tam, kde kinematografie byla nezávislá na jiných uměleckých oborech, na literatuře nebo divadle, tam byla silnější," uvedl. Zmíněná období české kinematografie podle něj byla srovnatelná s tvorbou ve světě. Nevidí ale důvod, proč by dnešní hraná produkce měl být zatracovaná a popisovaná tak, že krok s dobou nedrží. Podmínky pro vznik filmů se zlepšily tím, že Státní fond kinematografie podporuje rozvoj filmů. "To chybělo léta a často scénáře byly prostě nedopsané," uvedl.
Připomněl, že vítězný film z letošního festivalu v Cannes Zloději z obchodů vznikl podle scénáře, na kterém pracoval člověk, který prošel FAMU. Tereza Nvotová, absolventka FAMU, měla premiéru svého filmu Špína na festivalu v Rotterdamu. "A v Cannes soutěžily, byť ne v hlavní soutěži, za posledních pět let dva filmy absolventů FAMU. Je tu dost důvodů k mnohem většímu sebevědomí," řekl. Důvodem je podle něj i to, že mladí čeští filmaři dnes už točí "bez mindráku, který byl v 90. letech". Tehdy generace 60. let sama říkala, že v kapitalismu nemohou točit a od mladých se pořád očekávala nějaká nová nová vlna. "Stále se očekávalo, že český film je jiný než ostatní, a že se tudíž musí nějak prosadit. Český film není výjimečný," dodal.
Jan Kříženecký, náruživý fotograf, propadl kouzlu možnosti zachytit kamerou pohyb, jak se o to koncem 19. století snažili mnozí a jak to začaly umožňovat tehdy nové přístroje. Právě před 120 lety, 19. června 1898, promítal své první filmy na výstavě v pražské Stromovce.
Kamera pořízená od bratří Lumièrů nejen natáčela, ale také kopírovala filmy a promítala je. "Kříženecký si koupil i pár svitků Lumièrova materiálu, ten ale dnes není promítatelný jako film, protože měl například jinou perforaci; během doby se také měnila rychlost promítání," řekl Bregant. Filmy lze dnes promítat buď z filmů zkopírovaných z původních nebo z digitálních kopií. NFA vydá filmy na disku tak, jak se dochovaly, bez úprav.
U prvních filmů nelze podle Breganta uplatnit termíny jako hraný či dokumentární film. Šlo o to, zachytit živou akci, ať už byla inscenovaná pro kameru, nebo se odehrávala nezávisle na kameře. První scénky s herci pak pro Kříženeckého inicioval Josef Šváb Malostranský, písničkář a bavič; skečům se pak už dá říkat hraný film. Před první světovou válkou začali točit filmy lidé od divadla, hledali nové možnosti zábavy pro diváky.
