I tentokrát skončíme pornem! Že je filmovka skutečně v plném proudu, se nejlépe pozná podle toho, že noční mejdany končívají kolektivním koupáním polonahých dívek v městské kašně a že u baru potkáte Emira Kusturicu.
Na koncert Kusturicova No Smoking Orchestra jsem nedorazil, protože jsem byl přikován hluboko do sedadla v poloprázdném kině Hvězda a fascinovaně hleděl na tříhodinový film Andreie Ujici Vlastní životopis Nicolae Ceauşesca. Po jeho skončení jsem pak dal přednost koncertu dua Iva 8bitová a DJ Menšík, kteří rozpalovali dekadentní atmosféru vedle stojícího klubu Mír. Dunivá muzika a kouřové barvy se mi slévaly s drtivými dojmy z rumunské historie. Ale o Emira Kusturicu jsem nakonec nepřišel: o pár desítek minut později jsme drahnou dobu sdíleli bar.
Po splnění včerejších zpravodajských povinností jsem sice ještě jednou věnoval tichou vzpomínku Akimu Kaurismäkimu návštěvou kinolektorátu Vladimíra Hendricha v nostalgickém prostředí Klubu kultury, jinak jsem ale za doplňováním filmového vzdělání udělal tlustou čáru a vydal se do východoevropské současnosti. A byly z toho dva nadmíru silné zážitky.
Maďarský film Sedmý kruh (A hetedik kör, 2009) pojednává o truchlivém fenoménu dětských sebevražd. Proč dva kluci z průmyslového maloměsta z ničeho nic spáchají sebevraždu? Partu nudících se teenagerů jednoho dne navštíví tajemný Sebestyén. Kulhá, má zrzavé vlasy, házet kudlou umí jako bůh a charisma má... inu, jako ďábel. Dívky mu propadají milostně, chlapci filozoficky: trénují pod jeho vedením výdrž a odvahu a vedou disputace (či poslouchají kázání) o smrti, bohu a ničení. Až se nakonec dva rozhodnou k finálnímu činu... Autorský film Arpáda Sopsitse je neobyčejně sugestivně natočený, míchá žánrové prvky hororu a fantasy se sociálním dramatem a výborně pracuje s hudbou i dětskými (ne)herci; pomalý, nervní, gradující, zásadní zážitek.
Dotekem pekla byla pak i další podmanivá projekce. Film Vlastní životopis Nicolae Ceauşesca (Autobiografia lui Nicolae Ceauşescu, 2010) je tříhodinový dokument sestříhaný pouze z oficiálních archivních materiálů, jež o sobě nechal rumunský diktátor Ceauşescu sám natočit. Režisér Andrei Ujică před nás tak skládá neuvěřitelný portrét neobyčejného diktátora - od energického muže chopícího se moci v půli šedesátých let po unaveného starce, který odmává zjevně znechuceně oficiální návštěvu otevírané samoobsluhy.
Z nekonečných projevů, potlesků, státních návštěv, vojenských přehlídek, oslav a manifestací tak vzniká fascinující podívaná, jež před nás klade nejen dobovou propagandu, ale připomíná i mnohé zajímavé souvislosti: od spolupráce Ceauşesca se západem (v dokumentu defilují Nixon, Carter, De Gaulle i Alžběta II.) po jeho osobité postavení ve východním bloku: pro českého diváka může mít pasáž s návštěvou Prahy v roce
I při vědomí, že rumunská diktatura byla ze všech evropských komunistických zemí nejpříšernější, se nakonec vůči diktátorovi nelze ubránit jistým pocitům obdivu či snad sympatií: zjevný nadhled, cukání koutků i obracení očí v sloup tak vytváří odlehčenou linku celého tísnivého filmu – stejně jako mimoděk připomenutý záběr, při němž Ceauşescu při státní návštěvě Británie jede na voze s Alžbětou II. kolem kina, kde se zrovna promítal slavný pornofilm Deep throat.
