Do českých kin tento týden vstoupil další snímek, který diváci mohli zhlédnout na již skončeném Festivalu francouzského filmu. A to možná ten nejnáročnější. Marguerite a Julien je velmi silný a emocionální film o zakázané lásce mimo běžné konvence odehrávající se v anarchistickém bezčasí. Loni se dokonce v Cannes ucházel o Zlatou palmu pro nejlepší film..
Jestli se do kina vydáte, připravte se na výjimečný, zároveň nesmírně náročný zážitek. Režisérka Valérie Donzelliová, z jejíchž filmů jsme v minulých letech mohli u nás vidět romeojuliovské drama Vyhlášení války, připravila postmoderní snímek, který nebude lehké pobrat možná ani na druhé zkouknutí. Samoúčelné scény, dlouhé záběry, aluze jiných slavných filmů, ždímání emocí, hra s diváky. To všechno Marguerite a Julien představují.
Bratr a sestra
Marguerite (Anaïs Demoustierová) a Julien (Jérémie Elkaïm) de Ravaletovi, syn a dcera lorda z Tourlaville, si jsou blízcí už od dětství. Hodně blízcí. Když postupně rostou a dospívají, jejich něžná sourozenecká náklonnost se mění v něco jiného a mnohem silnějšího - ve skutečnou vášeň. Asi nikoho nepřekvapí, že společnost se na jejich vztah nedívá zrovna s pochopením. Sourozenečtí milenci jsou proto donuceni prchnout od rodiny a prožít si svou hodně nekonvenční moderní pohádku o lásce, naději a smrti až do konce.
Na scénáři se podílela sama režisérka společně s představitelem hlavní role Juliena Jérémie Elkaïmem, a to na základě staršího původního scénáře Jeana Grualta, který loni zemřel ve věku 90 let. Několikrát se zdůrazňuje, že jde o skutečný příběh, který se před staletími opravdu odehrál. Především Anaïs Demoustierová je úžasná. Možná trošku ruší věkový rozdíl herců, na Elkaïmovi je hodně vidět, že je o devět let starší než Demoustierová (což podle scénáře být samozřejmě nemá), ale to je pouze detail. Pravdou je, že o látku měl svého času obrovský zájem François Truffaut, který příběh napsal, ale k produkci jeho vize nikdy nedošlo.
Samoúčelná postmoderna?
Jedním z mnoha problémů, které divák s filmem může mít, je problematické zařazení Marguerite a Juliena do ranku mimo jiné historického žánru. Snímek se tváří, že se odehrává někdy v šestnáctém nebo sedmnáctém století, závěrečné titulky dávají dokonce jasnou nápovědu roku 1603, ale není to zdaleka tak jednoduché. Na první pohled totiž něco nehraje - už třeba podle odívání postav, které je daleko modernější, nebo běžně využívané moderní techniky, jako jsou třeba moderní pistole nebo vrtulníky... Postmoderna dosahuje vrcholu.
Hodně zvláštní příběh Romea a Julie, i tak se dá na Marguerite a Juliena dívat. Je jasné, jak to musí skončit, a realističnost a syrovost závěru síle jen přidává. Takový vztah by vcelku pochopitelně nevydýchala ani dnešní společnost, natož ta před mnoha lety. A zůstává jen na vás, jak se na umělecký záměr tvůrců budete dívat - jestli jako na skutečný art, nebo - slovy Vočka Syzlaka ze Simpsonových o postmoderně - jako na nudnou "samoúčelnou úchylárnu". Výkladů je řada, stačí si vybrat. Sedí všechny.
