Jiří Menzel v podstatě zachránil film Tlumočník, když se dva týdny před začátkem natáčení během 48 hodin rozhodl, že se zhostí hlavní role. V rozhovoru to řekl slovenský režisér snímku Martin Šulík. Jeho nový film bude mít v den Menzelových osmdesátin v německé metropoli světovou premiéru na filmovém festivalu Berlinale.
"Původně měl tu postavu hrát Juraj Herz, jehož život se s ní v mnohých bodech kryl," říká Šulík o roli stárnoucího slovenského tlumočníka Aliho Ungára, jehož rodiče zahynuli během holocaustu. Herzovi se podle něj role velmi líbila a už ji začínal zkoušet, když mu doktor řekl, že má zdravotní problémy a náročné natáčení by nemusel vydržet.
"My jsme byli dva týdny před natáčením a mysleli jsme, že to budeme muset zabalit. Tehdy, myslím, právě (producenta) Rudu Biermanna napadlo, abychom oslovili Jiřího Menzela," líčí pětapadesátiletý režisér. Sám si tím podle svých slov nebyl zprvu jistý, protože si myslel, že je Menzel výrazně mladší než Ungár, kterému je ve filmu 80. "Ale šli jsme za ním. On si scénář přečetl, vzal si dva dny na rozmyšlenou, a potom do toho doslova skočil po hlavě," vypráví Šulík.
"Pro něho to bylo velmi těžké. Musel se všechny texty učit za pochodu, takže večer seděl na pokoji a učil se texty. Ráno to zahrál, naobědval se a znova se učil texty. Mezitím se musel stěhovat, protože to byla road-movie, takže my jsme každý druhý den byli na nějakém jiném místě," říká o natáčení, které trvalo 37 dní. Štáb filmu, v němž Menzel mluví německy a slovensky, od dubna do začátku června loňského roku zavítal do Bratislavy, Banské Bystrice, Žiliny, Bešeňové nebo Ružomberoku.
Právě do něho asketický tlumočník Ungár spolu s rakouským bonvivánem Georgem Graubnerem (Peter Simonischek) nakonec směřují, když se vydávají po stopách Graubnerova otce, který byl za druhé světové války důstojníkem SS na Slovensku. Ukazuje se přitom, jak hluboce osud rodičů poznamenal nejen syna židovských obětí holocaustu, ale také syna jednoho z pachatelů.
Točit filmy o druhé světové válce a holocaustu je podle Šulíka dnes snad ještě důležitější než dříve. Rychle totiž ubývá přímých svědků tehdejších událostí, a navíc dnešní doba přeje snadno se šířícím lžím na internetu a sociálních sítích. "Co se dnes děje, je to, že se minulost znovu začíná manipulovat nebo revidovat," zdůrazňuje s tím, že ještě před pár lety by si to nedokázal představit.
"My jsme to začali psát skutečně s tím, že jsme měli pocit, že se mění politická situace, ale v průběhu toho, jak jsme to psali, nás začali fascinovat ty dva lidi. A uvědomili jsme si, že ten příběh není zajímavý jen v tom, že se setkávají dvě politické teze nebo dva vyhraněné názory na historii, ale že nás to zajímá právě přes ty dva lidi, přes ty dva charaktery, které si touží porozumět," podotýká.
Menzelovi, kterému v německé metropoli bude udělena cena Kamera Berlinale, je neskonale vděčný, že roli přijal a vnesl do ní kus sebe samého. "On se postupně tím tlumočníkem stával a to mě celkem fascinovalo," říká Šulík, podle něhož Menzel na začátku natáčení chodil sportovně oblečený a působil jako velmi mladý důchodce, stále více se ale vžíval do role. "On se na sebe jednou díval na monitoru a povídal: 'Já vypadám jak můj tatínek.' On skutečně během toho filmu kvůli té postavě trochu zestárnul. Přijal tu hru na osmdesátníka."
