Machr s úsměvem, kameraman, který dřel pro celek bez zbytečných exhibic. Takový byl Miroslav Ondříček, podepsaný pod některými z nejzásadnějších československých filmů i pod americkými klasikami.
V rozestavěném baráku v jihočeských Miroticích ležel na stole namáčknutý mezi futry, jednou rukou ostřil a druhou užíral z talíře buchty, které napekla paní domu. Tak prý Ondříček natáčel jednu ze scén Intimního osvětlení, nenápadného, ale o to milovanějšího klenotu naší kinematografie. Na stejném "place" (dům byl skutečný, pořád stojí a filmaři rodině, která ho stavěla, přinesli natáčením vítanou finanční podporu) Ondříček nasnímal nádhernou scénu, v níž skutečný venkovský blázen balí přes plot představitelku hlavní ženské role Věru Křesadlovou a oslovuje ji Věro, i když ve snímku má jméno Štěpa. Snad ani ne improvizace, prostě nádherná náhoda, kameraman byl u toho, dal to "do krabice" a bylo.
A bylo. Takových příběhů se kolem Miroslava Ondříčka ovíjí bezpočet. Ony i mamutí kameramanské dílo, které nechal za sebou, se spojují v pocit nádherné samozřejmosti: jako by to jinak prostě být nemohlo. Ten pocit je svádivý, ale samozřejmě úplně klamný. Už jen Ondříčkův žánrový rozptyl, verzatilita, pokora a schopnost pracovat v tak odlišných poměrech a podmínkách dokazují, jak skvělým tvůrcem byl. Autorské filmy československé nové vlny (Hoří, má panenko) i hollywoodské "žánrovky" (Smrtící triky), systém socialistických tvůrčích skupin (Šebor-Bor) i americká komerční produkce (Touchstone a Samuel Goldwyn), černobílé "dokumentaristiky" všedního dne (Fádní odpoledne) i výpravná historická kostýmní dramata (Ragtime, Amadeus) - Ondříček uměl všechno a dělal, jako by to bylo samo sebou.
Amadea zná každý, v uplynulých dnech ostatně "oslavil" třicet let od své velké oscarové sklizně. Hoří, má panenko právem běží každou chvíli v televizi jako jeden z nejlepších - a nejdrsnějších - československých filmů vůbec. Je spousta scén, jak si Ondříčkovo mistrovství evokovat, a bohužel je za rok u příležitosti výročních filmových cen uvidíme v sestřihu. Mně vyvstávají ty hromadné interiérové, jako třeba ty ve zmíněném Intimním osvětlení. Drama Silkwoodová by nikdy nebylo tak drtivé bez nevyslovených, neviditelných, přesto téměř hmatatelných siločar v domě zastřešujícím milostný trojúhelník. Slavný filmový manifest Kdyby... se odehrává uvnitř studentských kolejí, kde panuje téměř totalitní režim. V Taking Off se rodiče "hipísáckých" dětí spolu v obýváku učí kouřit marihuanu. A Čas probuzení o léčbě katatonických pacientů diváka vtáhne do mikrosvěta newyorské nemocnice a dá mu zakusit mikrozázrak.
My dříve narození jsme pana Ondříčka znali jako elegantního pána s hůlčičkou, který i přes pokročilý věk a zdravotní problémy pořád neúnavně navštěvoval filmové akce a sledoval, co se v kinematografii děje. Nechodil už dobře, ale to oko otlačené od kukru kamery žhnulo a házelo jiskry.
