Utekli z gulagu, ale to nejhorší je ještě čekalo: čtyři tisíce mil pěšky pustinou přes lesy, pouště a hory až do Indie. Režisér Peter Weir ve filmu Útěk ze Sibiře čerpá z údajně skutečných událostí podle zpochybňovaných pamětí Slawomira Rawicze a jako obvykle klade důraz na úplně jiné věci, než by jeden čekal.
Rok 1940. Polák Janusz jde po falešném doznání vynuceném Sověty u výslechu na dvacet let do gulagu. Nevzdává se a s několika dalšími odhodlanými uteče. Je mezi nimi ruský kriminálník Valka, tajemný Američan s přezdívkou Mr. Smith, lotyšský kněz Voss, jugoslávský účetní Zoran a další. Projdou tundrou, překročí strategickou a ostře hlídanou Transsibiřskou magistrálu, vydrží mongolské pouště, přejdou Čínu a Himálaj, dorazí do Indie. Až tam je čeká svoboda: ve všech předchozích regionech už řádí komunisti. Cestu samozřejmě nepřežijí všichni.
Zní to jako suchý výčet, ale takhle lakonicky Peter Weir natáčí. Měl v rukou materiál, který na hony smrděl hollywoodským bombastem: láska, válka, odhodlání, chlapská soudržnost, výkony na hranici lidských možností, relativní happyend. Ve své nejlepší tradici režiséra, který každý žánr – a že jich vyzkoušel spoustu – ohne k obrazu svému, však filmař udělal totéž i se žánrem válečného velkofilmu. Divák se pak nestačí divit, ale uteče rok, dva, deset, a zjistí, že zatímco skoro všechny "žánrovky" zapomněl, Weirovy filmy – Master & Commander, Truman Show, Zelená karta, Společnost mrtvých básníků, Svědek, Gallipoli, Piknik na Hanging Rock... – mu stále neodbytně vrtají v hlavě: určitým detailem, brilantně natočenou scénou, ale hlavně tím, že mu neřekly všechno a nechaly ho přemýšlet.
Zní to skoro neuvěřitelně, ale ty scény, které by člověk považoval za klíčové, v Útěku ze Sibiře chybí. Útěk z lágru prostě proběhne. Magistrála se prostě překročí. A do té doby nejzajímavější postava, recidivista Valka ve vynikajícím podání Colina Farrella, z děje prostě zmizí. A zní to ještě neuvěřitelněji, ale takhle je ten film opravdu lepší. Nesoustředí se na atrakce viděné v mnoha jiných snímcích; jde svou cestou. A ta spočívá v nenápadném, pomalém, ale nakonec strhujícím budování dynamiky uvnitř skupinky, odhalování povah a motivací jejích členů a ve finále i v neokázalé oslavě svobody a boje za ni. Samozřejmostí v díle původně australského režiséra jsou skvělí herci (vedle Farrella například Ed Harris nebo Saoirse Ronanová) a nádherná kamera (na filmu se podílel National Geographic a na velkolepých záběrech překrásné přírody je to poznat).
Pro středoevropského diváka je Útěk ze Sibiře chvílemi poněkud příliš polopatický: z našeho pohledu nadbytečné vysvětlování míří na amerického diváka, protože Weirův snímek je teprve prvním (!) hollywodským filmem, který se zaobírá problematikou gulagů. Ani tahle didaktická složka ale nemění nic na tom, že Útěk ze Sibiře v divákovi roste ne do, nýbrž po skončení závěrečných titulků a že prostřednictvím drsnokrásných scén, jako je umírání v poušti s opakováním vlastního jména, zůstane v paměti napořád – jako všechny Weirovy filmy.
