Filmová recenze
Nemilovaní: city studené jako ruská duše
21.01.2018 17:05 Recenze
Ověnčen prestižní cenou poroty z loňského festivalu v Cannes nebo s trofejemi z nedávného European Film Award, vstoupil ve čtvrtek do českých kin ruský snímek Nemilovaní. Bolestivé a syrové vyobrazení až surově realistické vyprázdněnosti citů. Film, po kterém je pocit melancholie to nejpříjemnější, co se může stát.
Andrej Zvjagincev je dobře známý režisér, jeden z nejtalentovanějších v současné ruské kinematografii. Zaujal už svým debutem Návrat, kterým předznamenal své klíčové téma - složité mezilidské a hlavně rodinné vztahy. Za svůj zatím poslední snímek Leviatan posbíral skoro všechny ceny, které lze na starém kontinentu dostat, a nádavkem ještě americký Zlatý glóbus. Bylo jasné, že od jeho dalšího snímku se bude hodně čekat. A Zvjagincev nezklamal. Naservíroval divákům natolik depresivní film, že jeho sledování může způsobovat opravdová duševní muka.
Kam s ním?
Rozvod je vždycky bolestivý, pokud je v něm tahanice o dítě, tak dvakrát. Pro dvanáctiletého Aljošu (Matvej Novikov) je situace o to horší, že ani jeden z rodičů o něj moc nestojí. Jeho rodiče, Žeňu (Marjana Spivaková) a Borise (Alexej Rozin), pohromadě drží už jen prodej jejich bytu, jinak si oba zařídili nový život po svém. Žeňa, věčně přilepená na sociálních sítích, si našla staršího a bohatého milence, Boris zase čeká dítě s kolegyní z práce. Pro oba je Aljoša jen přítěží, nedočkává se žádných projevů citu. Všechno se změní ve chvíli, kdy ale jejich syn uteče z domova. Náhlý pocit prázdnoty dožene oba rodiče k pátrání nejen po Aljošovi, ale i kořenech vlastního emocionálního chladu a neschopnosti projevovat city synovi jako připomínce vlastního selhání.
Na první pohled by se mohlo zdát, že Nemilovaní jsou o hledání ztraceného chlapce, ale to je jenom záminka. Pátrání je daleko složitější, vede do nitra každého člověka. Otázky, které film klade, znějí: Kdy láska začíná a končí? Existuje vůbec? A lze vlastně něco cítit k někomu jinému než sobě? V druhém plánu je pak film metaforickým zobrazením současného Ruska. Nejen sídlištní bezútěšností a všudypřítomným šedivým počasím, že kterého je zima i smutno už jen na pohled, ale třeba komplikovaností celého byrokratického systému. Nevrlý policista, který se sám považuje ještě za toho slušného, rovnou navrhuje, aby se rodiče obrátili na zkušené dobrovolníky, protože policie s chlapcovým zmizením nebude nic moc dělat. Metaforický závěr s oběťmi války na Ukrajině představil ruskou duši více než jasně. A samozřejmě ještě naznačuje sebelásku dnešních lidí, pro které jsou selfíčka důležitější než samotné zážitky - což ovšem neplatí zdaleka jen pro Rusko.
Jímavá hrůza
Jak již bylo řečeno, sledování Nemilovaných je fascinující zážitek. Filmařsky je provedený bez chybičky. Úsporná, jen sporadicky se objevující hudba sedí ke scénám naprosto přesně. Hodně statická kamera Michaila Kričmana se po Tarkovského způsobu opuštěného bezčasí ráda zastavuje v dlouhých pomalých záběrech a divákovi umožňuje prožít si celou scénu beze zbytku. Tempo snímku je tak samozřejmě pomalé, což by se alespoň do závěru hodilo trochu zrychlit. Nestane se tak. Podrobné pátrání se stává hodně monotematickým, což je škoda.
Nejděsivější jsou ale samotné šedivé scenérie obrovského moskevského sídliště. I u nás najdeme podobná místa, pražské Jižní Město může působit dost podobně, nechci tvrdit, jak všechno je na Rusku ošklivé. Ale Zvjagincev si na neútěšném prostředí prakticky bez lidí dal opravdu záležet. Jenom z procházky po takovém okolí nutně musí přijít myšlenky na sebevraždu. A režisér diváka nešetří ani trochu: syrově realisticky mu nabízí záběry na postavy sedící na záchodě nebo souložící těhotné ženy. A hlavně - nenechá ho ani na vteřinu prožít nějaký úlevný okamžik. Napětí neustále stupňuje a počíná si mistrovsky.
Bez lásky
Je jen málo filmů, které navzdory své úspornosti zanechají takto hluboký dojem. Ruská filmová škola se příliš neprobouzí, ve východní Evropě momentálně najdeme celou řadu lepších a kvalitnějších národních kinematografií (momentálně prim hrají Rumuni a Maďaři, kteří s přehledem zastiňují i Česko), v osobě Andreje Zvjaginceva ale má obrovský talent. Nemilovaní možná nedosáhli tak vysokého účinku jako Leviatan, ale přesto se dokážou do diváka zakousnout a nepustit. I když jsou tak chladně neosobní. A vlastně právě proto.
Hodnocení TÝDEN.CZ: 80 %
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.