Nový snímek Petra Marka Nic proti ničemu, který příští týden nastupuje do kin, by mohl být dalším krokem k tomu, aby se tomuto filmaři, hudebníkovi a pedagogovi dostalo pozornosti, kterou si zaslouží.
"Podvratný" je možná silné slovo, ale není úplně od věci. Petr Marek funguje dlouhé roky mimo "oficiální" filmovou a hudební scénu, natáčí filmy a nahrává desky po svém, občas hrábne do obecného povědomí a pak se zase stáhne, pohrává si s popkulturou jako vlny s pláží. Zasahuje cíl jaksi okolo: i na FAMU se tak dlouho hlásil, až na ní skončil jako učitel, aniž ji vystudoval. Českého lva nezískal za své filmy, ale za hudbu k snímku Protektor, pod níž je podepsán se svou skupinou MIDI LIDI.
Markovy půvabné celovečerní filmy Láska shora a Nebýt dnešní kinodistribucí prošuměly ke škodě diváků poměrně nenápadně. O to větší bylo překvapení, že se režisérův nejnovější snímek Nic proti ničemu dostal do oficiálního výběru letošního festivalu v Karlových Varech a 13. října nastupuje do běžné kinodistribuce.
Výchozí situace Nic proti ničemu je jednoduchá: v rekreačním objektu, jenž zažil nejlepší léta za normalizace, se sejdou lidé, kteří byli v dětství adoptováni. Akci ale podvratně – zas se to slovo vrací – nabourají pod falešnými identitami manželé, kteří adoptovaní sice nejsou, ale rádi by si sami dítě osvojili. Muž se však nešťastnou náhodou představí pod přezdívkou, již na internetovém chatu adoptovaných používá agresivní pedofil – a to je jen začátek nedorozumění, faux pas a dalších společenských karambolů.
Jádrem filmu je scénář, který nezapře hollywoodské kořeny: záměna identit patří k oblíbeným zápletkám klasických amerických grotesek a komedií. Petr Marek tento základ obaluje materiálem, který působí záměrně amatérsky: poloimprovizace herců, jejichž projev připomíná spíš naturščiky než profesionály, snímá roztřesenou a zrnitou ruční kamerou. Nemainstreamová formální syrovost ale ukrývá autenticitu, v níž se najde skutečně každý: všichni známe takovéto akce, kde se všichni tváří ušlechtile, ale vzduch mezi nimi prostupuje trapnost, malichernost, sobecké pinožení a frustrace z rozporu mezi tím, jak si myslíme, že se chovat máme, a jak se chovat chceme.
Markův film je studie jednoho společenského organismu, jež v divákovi vyvolává směs smíchu a pocitu trapnosti téměř v duchu československé nové vlny. Ukazuje postavy, které jsou nám povědomé, rozehrává situace, v nichž jsme byli. A nakonec naštěstí nedává žádné rozhřešení. Je Ničím proti ničemu, výsměchem kompromisům, po jakých jsme schopni sáhnout.
