"Nejsme nesmrtelní, naše hodiny tikají stejně neúprosně jako ty Joanniny. Jediný rozdíl je ten, že ona si toho byla vědoma a my ne," říká polská režisérka Aneta Kopaczová. Její vizuálně vytříbený polský Joanna s hudbou oscarového skladatele Jana Kaczmarka sbírá na filmových festivalech jednu cenu za druhou.
Mladá režisérka se plně koncentruje především na zachycení zdánlivě banální každodennosti polské rodiny, která ve stínu blížící se smrti hlavní postavy nabývá mnohem hlubší rozměr. Společná příprava oběda či hra se stavebnicí doprovázené úsměvnými dialogy výmluvně poukazují především na obrovsky silné pouto, které si matka se synem vytvořili. Nejde však o trudnomyslné úvahy o tragickém údělu, ale spíše o živý dialog se synem snažící se nasměrovat ho k pochopení a uvědomění si krás života.
Silný snímek o životě ve stínu blížící se smrti podpořený Institutem dokumentárního filmu bude k vidění v rámci Dokumentárních pondělků v kině Světozor 26. května od 20.45. Kopaczová snímek v Praze osobně uvede a bude divákům k dispozici na následnou debatu.
Jak jste se dozvěděla o Joanně? Počítám, že to bylo skrze její, v Polsku velmi populární, blog Chustka.
Bylo to v době, kdy jsem byla čerstvá matka a téměř jsem nevycházela z domu. Byla jsem zodpovědná akorát za svou malou dceru a rádio, noviny či internet byly mým jediným spojením s vnějším světem. Jednou jsem narazila na článek o Joanně a skrze něj na její blog. Ihned mě naprosto pohltil. Absolutně mě nadchl její způsob psaní a nazírání na život a okolní svět. Uměla vyjádřit pointu v jedné neopakovatelné, lehce ironické větě, v níž se jí zároveň podařilo obsáhnout vše podstatné. Byla jsem tím fascinována.
Co bylo hlavním důvodem, který vás přivedl k myšlence natočit o Joanně dokument?
Byla to její neobyčejnost. Byla krásná, inteligentní, chytrá a měla navíc zajímavý pohled na věc. Milovala život a dokázala se ho dotknout v jeho podstatě pramenící z každodennosti a vztahů s druhými lidmi. Pro mě osobně není nic vzácnějšího. Velmi mě takoví lidé a filmy o nich zajímají.
Jak proběhlo vaše první setkání? Souhlasila Joanna a její manžel Piotr hned od začátku s natáčením?
V knižním klubu se chystala prezentace rozhlasové reportáže o Joanně. Během ukázky z reportáže, v níž zazněl hlas jejího syna, už v sobě Joanna nedokázala zadržet emoce a odešla. Po chvíli jsem se také zvedla a šla za ní. Stála v tmavé, prázdné místnosti, zády ke mně, téměř nebyla vidět. Říkala jsem si, jak najednou působí velmi křehce.
Chvíli jsme se na sebe jen dívaly v úplném tichu a oči se nám pomalu zalévaly slzami. Cítila jsem neuvěřitelně silnou, vzájemnou intimitu, jako kdybychom se znaly odjakživa. Řekla jsem jí, že bych o ní ráda natočila film. Podívala se na mě a odpověděla, že to nepůjde, protože by to příliš zasahovalo do jejího soukromí. Pak jsem zjistila, že již odmítla řadu známých režisérů. Přesto jsem jí poprosila, zda by mi nevěnovala minutu svého času, že bych jí vysvětlila, jak bych ráda zachytila její příběh pomocí obrazu. Řekla, abych na ni počkala, až skončí prezentace, a za dva dny jsme měli první natáčecí den. Když jsem se bavila s jejím mužem, řekl, že pokud Joanna chce začít natáčet, nevadí mu to. Cokoliv jí udělá šťastnou, potěší i jeho.
Který moment byl pro vás během natáčení emocionálně nejsilnější?
Takových bylo spousta, nevím, zda jsem schopná vybrat jen jeden. Vždy ale tyto emocionálně vypjaté chvíle neutralizoval Joannin smysl pro humor a její radost ze života. Až do posledního natáčecího dne jsem doufala, že se stane nějaký zázrak a Joanna nad nemocí zvítězí. Byla tak plná energie a života, nemohla jsem uvěřit, že umírá. Nikdy jsem ji během celého natáčení neviděla v takovém rozpoložení. Až jednoho zářijového večera během natáčecí pauzy mě Joanna s manželem a malým Jankem navštívili u mě doma. Hned chtěla vidět mou malou dceru Olenu, která právě spala. Potichu jsme tedy vešly do dětského pokoje, Joanna vzala Olenu do náruče, něžně jí na chvíli objala a náhle se jí v očích objevily slzy. Potom jsme se šly projít na zahradu. Joanna šla velmi pomalu a držela se za bok. Najednou se ke mně obrátila a řekla: "Tohle je konec, cítím to. Dnes se Janek v noci vzbudil s brekem a přišel k nám do postele. Nejspíše už to asi taky ví." Bylo to poprvé, kdy jsem si pomyslela, že Joanna opravdu umírá. Bylo to také naše poslední setkání, zemřela o měsíc později.
Váš film je natočen ve velmi poetickém duchu s úžasnou kamerou zkušeného Lukasze Źala a hudbou Jana Kaczmarka, který získal za soundtrack filmu Hledání Země Nezemě Oscara. Jak se vám podařilo získat pro snímek tak zkušené filmaře?
Jana Kaczmarka jsem znala už dříve, takže jsem mu zavolala a domluvila schůzku. Bylo to přesně na začátku natáčení. Sestříhala jsem krátkou ukázku z natočeného materiálu a dala mu jí, když byl zrovna ve Varšavě. Mám velkou slabost pro jeho jemnou hudbu, ale nebyla jsem si jistá, zda umělec jeho formátu bude souhlasit s prací na takhle nízkorozpočtovém projektu. Po týdnu mi ale Jan zavolal, že do toho jde. Byla jsem samozřejmě nadšená.
To Lukasze Źala jsem osobně neznala. Doporučil mi ho můj profesor Jacek Bławut. Kameramana jsem totiž hledala relativně dlouho. První záběry tak natáčela moje kamarádka. Museli jsme hned začít a ona měla zrovna volno. Další dva kameramani, které jsem oslovila, odmítli s tím, že nechtějí natáčet o rakovině. Nepomohlo ani moje přesvědčování, že nejde o film o rakovině nebo smrti, ale o životě. Nevěřili mi, že je to možné. S Łukaszem ale bylo rychle jasné, že chápe, o čem by film měl být a jak chci, aby vypadal. Neměla jsem tedy o něm žádné pochyby a během celého natáčení jsem se jen utvrzovala, že je přesně tím pravým. Měla jsem štěstí.
Četl jsem, že Joanna je prvním polským dokumentem financovaným pomocí crowdfundingu. Museli jste filmu dělat velkou propagaci, anebo si všech 442 dárců snímek našlo samo a poslali rovnou peníze?
Propagace byla velmi důležitá, ještě více kvůli tomu, že crowdfundingový portál se tehdy teprve rozbíhal. Lidé se museli nejdříve dozvědět o jeho existenci a o tom, že zde shromažďujeme prostředky na film. Propagaci si vzalo na starost Wajda Studio, já jsem poskytovala rozhovory do médií. Hodně to pomohlo. Joanna byla v Polsku velmi populární, díky svému blogu především na Internetu. To bylo také důležité. Lidé si velmi přáli mít o ní film. Jakmile se tedy dozvěděli o sbírce, nemuseli jsme je už dále přesvědčovat. Požadovanou částku dali dohromady během tří týdnů, i když my jsme počítali, že to bude trvat tak dva měsíce.
Váš film získal ocenění v Los Angeles, Lipsku, Varšavě, Kyjevě či na francouzských festivalech v Brive a Cretéilu. Musí to být velké zadostiučinění nejen pro váš tým, ale také pro Joaninna manžela Piotra a malého Janka. Jste s nimi stále v kontaktu? Měla Joanna čas některé jeho části vidět?
K dnešku má snímek na kontě už celou řadu ocenění včetně cen diváků, jichž si velmi vážím. Jsme velmi rádi z přijetí filmu, a upřímně řečeno, moc jsme s tím nepočítali. Pokaždé, když film uvádím, mám pocit, že je to poprvé. Každou projekci hodně emocionálně prožívám a ráda si s diváky povídám o tom, jak film vnímali oni. Piotr film viděl a jeho reakce byla skvělá. Děkoval mi za to, že jsem je všechny tři ukázala tak ušlechtilým způsobem. Také mi řekl, že mu film dal novou sílu k životu. Janek film ještě neviděl, myslím, že je na takové emoce ještě malý, vždyť nedávno přišel o matku... Joanna zemřela v říjnu 2012 a film byl dokončen v březnu 2013, takže ho celý vidět nemohla. Ukazovala jsem jí ale skoro všechny natočené scény v hrubém střihu. Byl to jeden ze způsobů vybudování její důvěry v mou práci. Chtěla jsem, aby si byla jistá, že jí nechci ublížit a že film bude natočen tak, jak jsem jí na začátku slíbila.
Co byste chtěla, aby si z vašeho filmu diváci odnesli nejvíce?
Přála bych každému, aby si z filmu odnesl to, co zrovna nejvíce potřebuje. Nicméně pokud bych generalizovala, chtěla bych, aby snímek ukázal, jaká je pravá podstata života. A že nejsme nesmrtelní, že naše hodiny tikají stejně neúprosně jako ty Joanniny. Jediný rozdíl je ten, že ona si toho byla vědoma a my ne.
