Prvním pohledem
Odcházení: jak Václav Havel narušil Havlův majestát

Václav Havel několikrát řekl, že by si přál být posuzován jako kterýkoliv jiný režisér. A tak mu to dopřejme.

Bublina splaskla. Máme úctu k majestátu nejrespektovanějšího novodobého českého prezidenta. Ale režie Václavu Havlovi nejde zdaleka tak dobře jako někdejší vládnutí této zemi.
Lze předpokládat, že ohlasy na film, který vstupuje do kin příští týden a v pondělí si odbyl tiskovou projekci, budou zamlženy právě všemi okolnostmi kolem.

Jde přece o režijní debut čtyřiasedmdesátiletého, všeobecně uznávaného muže, který se ve své hře ohlédl za léty vládnutí a vytvořil v ní satirické podobenství o neschopnosti odejít ze scény.

Sám Havel odchod z politické scény zvládl výborně, ale těžko říci, proč se rozhodl zmíněný majestát rozřeďovat tak pochybnými činnostmi, jako byla vánoční herecká účast v Ordinaci v růžové zahradě či chystaná a opět herecká účast ve filmu Czech Made Man. Jeho režijní debut lze bohužel zařadit do této škatulky.

Odcházení je pouhou ilustrací Havlovy hry, režijní ztvárnění k její původní interpretaci nepřidává nic nového ani novátorského. Havel se tu všestranně snaží být postmoderní, ale často je jeho vize spíš nudná až otravná.

Celý děj se odehrává v zahradě Riegrovy vily, kterou bloudí pitvořící se postavy navlečené do teatrálních kostýmů a pronášející dutým hlasem prázdné věty. Havel si tu utahuje ze sebe sama i z české politiky, ale činí tak formou nebezpečně se blížící komunální satiře a bez náznaku jakéhokoliv nadhledu.

Herci přehrávají a klopýtají, strnule hledí do kamer, deklamují, obsedantně těkají. To vše je režijní záměr - bohužel však záměr, který postrádá smysl, který jen divácky otravuje a po čase hlavně nudí stejně jako hysterické ječení v ústřední písni Michala Pavlíčka.

Odcházení je promarněnou příležitostí. Hledat na tomto filmu pozitivní stránky jen proto, že jeho režisérem je Václav Havel, je marné. Odcházení je jedním z těch filmů, které si partička přátel natočí pro radost. Havel sem obsadil svou ženu, sebe, svého bratra i svého psa, své přátele Pavla Landovského a Vlastu Chramostovou i svou nohsledku Evu Holubovou.

Tento princip zahrnuje i různé skryté špílce a fórky, například neustálou přítomnost havlovských srdíček, Ale pobaví nejspíš hlavně zmíněné Havlovy blízké. Běžného diváka, nalákaného na režijní debut oblíbeného exprezidenta, to může spíš ještě více otrávit.

Film bude nejspíš hojně navštěvovaný, navzdory své divácké nevstřícnosti. Pár pseudointelektuálů se bude rozplývat nad tím, jak rafinovaně tu Havel pracuje s filmovou řečí. Pominou přitom fakt, že Havel tu rafinovaně pracuje maximálně se svým mediálně veřejným obrazem a že je to rafinovanost omletá už předchozími divadelními adaptacemi jeho her. Václava Havla si budeme nejspíš nadále vážit pro to, co udělal pro tuto zemi. Jeho režijní debut mu nesmrtelnost těžko vynese...

Recenzi filmu přinese nejbližší číslo časopisu TÝDEN.