Dokument
Petra Nesvačilová: Herečka, která se dívala gangsterům do očí

Herečka, nebo režisérka? Třicetiletá Petra Nesvačilová zvládá obojí. Letos se objevila hned v několika filmech a seriálech a do kin právě vstoupil její drsný dokument o kriminalistce, která zlikvidovala Berdychův gang. Jaké bylo setkávat se s nebezpečnými zločinci, s čím jí pomohl Jirka Mádl a co si myslí o feminismu?

Od jednoho z gangsterů jménem Zelinář Olí ve filmu zazní, že když to zpackáte, tak vám uřízne hlavu. Hrklo ve vás?

Tak to ano. Žijete v normálním světě, trápíte se, netrápíte se, někdy je to horší, někdy lepší, a pak se setkáte s takovým extrémem, jako je svět statečné policistky Helenky Káhnové a 50 zločinců z tzv. Berdychova gangu, které dostala za mříže. Než jsem pochopila, že oni takhle mluví normálně, tak to trvalo dlouho. Byly to věci, z nichž jsem měla totální strach a paralizovaly mne den, dva.

Jaký moment byl nejtěžší?

Těch bylo hodně. Hrozné ale bylo, když mi další z gangsterů jménem Samopalník poslal výhružnou textovou zprávu. Přečetla jsem si ji na benzínce, bylo zrovna moc hezky a já jsem začala plakat. A řekla si, tak na to nemám. Se Samopalníkem jsme se s produkční a producentkou poprvé setkali v kavárně Slavia, za světla, chtěli jsme také místo plné lidí. On to ale nějak zrušil. Pak jsme se setkali podruhé, měla jsem šílený strach. Přišel, vypadal jak postava z devadesátek a měl všude kérky. Řekl, že se mnou točit nebude, že ho zrovna pustili z vězení. Měl mě za policistku. Trvalo rok a půl, než jsem ho přesvědčila. A i další, chtěla jsem filmem zmapovat morálku, motivy zločinců a ukázat hranice mezi naším světem a tím jejich a jak jsou velmi tenké, i poodhalit myšlení Heleny. Nešlo o investigaci.

Helena Káhnová v tomhle světě žila několik let, čelila i tomu, že v Berdychově gangu byli namočení její kolegové. Na konci filmu řekne, že je "všechno v prdeli". Chtěla jste vždycky takhle deziluzivní závěr?

Chtěla jsem ten svět popsat plasticky. Svět je barevný a má mnoho vrstev. Je složitý a zároveň jednoduchý. Tedy ve filmu uvidíte, jak gangsteři doma vytírají, i jak Helena řekne, že to prostě nemá cenu. Ona je skvělá, úžasná a statečná, přitom za celou kauzu dostala odměnu 10 tisíc korun a ještě jí vzali titul majora, protože změnili legislativu! Říkala jsem jí: "Na západě by se ti dostalo těch největších společenských poct a mohla bys například učit na policejní akademii, abys své zkušenosti předávala dál." Helena se usmála a řekla mi: "Kdybych žila zase více na východ, tak jsem taky mohla být už mrtvá." Obdivuju jí, je dobrá detektivka. Já jsem ten film točila několik let a musela jsem si dávat třeba čtrnáctidenní pauzy. A v nich jsem chodila do kina většinou na romantické filmy, abych si odpočinula.

Iniciovala jste setkání Heleny a Berdycha, k němuž došlo, když ho propustili z vězení?

Oni byli domluvený, že až ho pustí z vězení, tak půjdou na pivo. Jsou spolu fakt v pohodě, ve filmu je ostatně vidět, jak se v klidu baví o psech. Helena ve filmu nese princip odpuštění.

Je někdo, kdo nakonec nesvolil, že se na plátně objeví?

Ano jeden, který začal vypovídat společně s Berdychem, a odhalil spoustu kompliců. Je už venku a dostal novou identitu. Našli jsme ho s holkami mimo republiku, z čehož si můj střihač Josef Krajbich dělal srandu: "Ten teda nemá moc skrytou identitu, když jste ho našli vy, holky." (smích). Nakonec jsme ho ale do filmu dát nemohli.

Říkáte, že jste toho se skrytou identitou hledala s holkama. Helena v tom filmu také říká, že díky tomu, že je žena, tak jí ti zločinci řekli víc, protože nechtěli vypadat jako strašpytlové. Platilo to i u vás?

Asi ano. My jsme byli celý štáb holek. Což ale nebyl záměr, to vzniklo během natáčení. Drželi jsme se. Když jsme třeba jely na sever Čech, tak jsme se na to vyloženě těšily. Měly jsme s holkama svůj den, lakovaly si nehty, povídaly si o rtěnkách a o tom, co si koupíme na sebe. Tím jsme podvědomě vzdalovali tu skutečnost, s kým jedeme natáčet. No a pak jsme dojely za tím gangsterem, který řekl něco, co nás úplně sebralo a diskutovaly jsme o tom celou cestu nazpátek. A sám víte, že když jdete třeba na úřad a trochu tam "zpokorníte", tak se vám dostane třeba trochu lepšího zacházení. Tady bylo třeba využít podobného stylu komunikace. Věděla jsem, že s nimi nemůžu bojovat. Někdy mě také naprosto přebili argumenty a já jsem třeba týden přemýšlela, kam dál.

Báli se o vás během schůzek s Berdychovým gangem rodiče nebo partner?

Já jsem to nikomu neříkala! Čtyři roky jsem to řešila jen se svým štábem. Vždycky jsem řekla jenom něco ve stylu: "Jo, točím, uvidíme, co z toho bude." Věděla jsem, že víc říct nemůžu. Ty lidi by se o mě báli a já bych se bála ještě víc. Když jsem pak přijela domů a v televizi jsme se s rodinou koukali na nějaký krimi film, tak jsem si jenom v duchu říkala: "Bože, tohle taky vlastně dělají ti lidé, s nimiž mám zítra schůzku..." Obecně ale moc práci neřeším v osobním životě.

Představuju si, že jste šla z vycíděné kuchyně Dity P., v jejímž pořadu hrajete, rovnou na schůzku do nonstopu za zabijáky.

(smích) V podstatě to takhle bylo. Zkoušela jsem v divadle Ungelt s Alenou Mihulovou komedii Skořápka a pak mě nabralo auto a jelo se natáčet se Samopalníkem.

Jak jste se seznámila s Ditou Pecháčkovou?

Já znám Ditu už deset let, seznámila nás její sestra, což je moje spolužačka a kamarádka z FAMU Marika Pecháčková. Hodně spolu všechny držíme a strašně se nasmějeme. Což je vidět  i v Deníku Dity P., a děláme si z toho srandu, že z toho za chvíli bude Deník Petry N. (smích). Já bych sice v reálu nejedla utopence ve sněhu nebo netáhla kufr závějemi, jak vidíte v televizi, jinak jsme to ale do jisté míry opravdu my. Dita má také ráda můj film Pusinky, ve kterém hraji.

Před nimi byste ji možná potřebovala, pro roli Venduly jste musela přibrat.

No jo, ta postava Venduly má problém, který souvisí s její nadváhou. Takže jsem musela přibrat. Ta role je ale výborná, má spoustu vrstev, takže to tloustnutí za to stálo. A já myslela hodně na Al Pacina v Zuřícím býkovi. Jsou to ty typy rolí, které vás hodně herecky posunou.

Vyběhala jste to možná na Jizerské pětadvacítce, kterou prý jezdíte každý rok. Je to pravda?

Miluju hory Jsem na nich šťastná. A na tu Jizerskou pětadvacítku mě přivedla Marika, která to jezdí každý rok se svoji rodinou. Poprvé jsem ale během cesty dostala snad zápal plic, zapomněla jsem si vodu a jenom si říkala: nesmím tady zkolabovat, nesmím tady zkolabovat... Teď už ale klidně jedu i čtyřicet kilometrů, zastavím se na černý čaj, na polívku a jsem šťastná. A mám hodně ráda sníh.

Vracíte se často i domů na jih Čech?

Mám staršího bratra, který žije s rodinou také v Praze, rodiče a celá rodina jsou jinak v Táboře. Kamkoliv se tam pohnete, je tam někdo od nás (smích). Občas se podívám i do Budějovic, kde jsem vyrostla a na Biskupském gymnáziu studovala.

Vy jste studovala s Jiřím Mádlem. Chodil jsem tam na stejnou školu.

Byli jsme s Jirkou ve stejném ročníku a prakticky jsme spolu vyrostli. Když jsem napsala svoje první divadelní představení, tak v něm Jirka hrál. Pak jsem zase hrála já u něj. Ve filmu sice zatím ne, ale on říká, že můj čas přijde (smích). Když jsme se spolu učili na maturitu, tak jsme byli u něj, jedli čokoládu a pořád se jen smáli. Bylo to skvělý. Já jsem mu pak třeba z domova volala a říkala: "Hele, Jirko, co děláš? Pojď ven!" A on na to: "Krymská válka začala v roce 1853 konfliktem mezi..." Prostě mi začal předčítat maturitní otázky, vždy je uměl mnohem napřed než já. Je pravdou, že i díky němu jsem odmaturovala. Motivoval mě.

Teď měl velkou roli v částečně autobiografickém filmu Jana Němce Vlk z Královských Vinohrad.

Se musím pochlubit, že jsem tomu lehce přispěla. Znala jsem se s panem Němcem, pracovali jsme spolu a on pořád hledal někoho, kdo by tam hrál. Tak jsem navrhla Jirku a ono to klaplo. Pan Němec byl pro mě naprosto zásadní, dokonce jsem měla hrát v jeho filmu Holka Ferrari Dino, pak to ale dostala vnučka nějaké jeho bývalé lásky. Ale nezlobila jsem se na něj.

Bojovala jste někdy o roli?

Jistá řevnivost panuje v jakémkoliv oboru. Ale mně to nebaví a nechci to řešit. Nějakými roztržkami se zbytečně plýtvá čas. Teď jsem si ale třeba výborně sedla se zmíněnou Alenou Mihulovou, což je na jevišti úžasný parťák. Ona je výborná. Cením si jí. Ale ze zkušenosti vím, že ženy někdy umějí být I kruté.

O tom jste mluvila i na Kongresu žen, kterého jste se zúčastnila?

Tam jsem byla, protože mi vadí platové nerovnosti. Proč by žena měla dostávat za stejnou práci méně peněz než muž? Moje mamka je zase třeba skvělá, bystrá ekonomka, jenom jí bude šedesát let a tedy se jí zhoršují pracovní nabídky. To mi vadí. A takových je mnoho. Feministka ale nejsem, chci řešit nerovnosti tam, kde skutečně, reálně jsou. Vadí mi třeba, jak se spousta mých kamarádek řeší, kdy mít děti, aby se pak vůbec mohly vrátit do práce. Nebo mají problém říct, že nemůžou v práci něco udělat, protože musí hlídat nemocné dítě. To neexistuje náhrada nebo jiná varianta? To mi přijde úplně na hlavu, že společnost vytváří takový tlak. A myslím si, že to stresuje i muže.

Na FAMU má hodně studentek děti, co vím.

Jo, je jich tam hodně! Na katedře dokumentu dokonce máme dětský koutek.

A co jiné katedry?

Myslím, že babyboom mají ještě docela na střihu (smích).

Petra Nesvačilová (2. prosince 1985 v Táboře)

Česká herečka a režisérka. V devatenácti letech se proslavila rolí ve filmu Karin Babinské Pusinky. Hraje v českých filmech (Hodinu nevíš..., Já, Olga Hepnarová, Mars, který jde na jaře do kin), v seriálech (Já, Mattoni) nebo v kuchařských show (Deník Dity P.). Filmový festival v Jihlavě zahajoval její dokument Zákon Helena o policistce Heleně Káhnové a členech tzv. Berdychova gangu. Vystudovala na FAMU katedru dokumentární tvorby. Hraje v divadle Ungelt, hostuje v divadle Vosto5 a u bratrů Cabanů v představení Bond Medea. Je tváří módní návrhářky Josefíny Bakošové. Je svobodná a bezdětná.