Divák má právo na vlastní volbu. Tím jsem se řídil, když jsem se - snad z masochistických pohnutek - rozhodl, že na letošním festivalu Febiofest budu vyhledávat politické filmy s válečnou tematikou. Vedla mě k tomu touha sloužit míru.
Přišel jsem tak o možnost například vidět filmy filozoficky založeného Bruna Dumonta, který prý točí erotické scény „naostro“, ovšem nejlepšího orgastického výrazu docílí, když herci vykroutí nečekaně nohu. Je pravděpodobné, že Francouz si z českých novinářů dělal legraci. Přišel jsem rovněž o promítaní epochálního díla maďarské kinematografie, sedmihodinového Satanského tanga režiséra Bély Tarra. Dobrovolníci po dni stráveném v promítacím sále prý odcházeli potaženi jakýmsi fluidem, byli zamlklí a jakoby osvícení.
Odpustil jsem si setkání s mnohým jiným, třeba s hudební sekcí zajisté znalecky připravenou Pavlem Klusákem, nešel jsem se podívat ani na Labinu Mitevskou, mládeži známou z marťanské role v Samotářích, a vyhnul jsem se Mariánovi Labudovi, jemuž byl též jeden den zasvěcen. Mě zkrátka zajímaly filmy s prstem na tepu doby a na spoušti samopalu.
Malá dějeprava
Ještě před takovými deseti lety bychom pod termínem „válečný film“ jen výjimečně našli něco jiného než filmy z druhé světové války, k nimž sem tam zabloudil film z války první, ale to jen výjimečně. Politické poměry v posledních desetiletích byly výsledkem druhé světové války a filmy, jako nástroj ideologie a propagandy par excellence, tento stav měly potvrzovat.
Například Osvobození Jurije Ozerova (vyšlo nedávno na DVD) není jen tak nějaký velkofilm, kde jsou bojové scény předváděny v poměru jedna ku jedné a kde si pyroman přijde na své. Jde tu o něco více: o zfilmování oficiálního usnesení nejvyšších míst. Ne náhodou film vznikl v čase upevňujícího se brežněvismu, krátce po okupaci Československa, a měl být dovršením rehabilitace Stalina po útoku, který zahájil Chruščov, nyní již opět poslaný na smetiště dějin. Příznačné je, že počet ruských válečných filmů byl největší v sedmdesátých letech, v čase imperiálního rozmachu, stagnoval v osmdesátých letech a téměř ustal za perestojky a v čase zmatků v letech devadesátých - a vzkříšen byl spolu s imperiálními chutěmi za Putina.
Filmy čerpající z druhé světové války se samozřejmě točily i na druhé straně, v USA, ale ryze propagandistické vznikaly vlastně jen během války, když byly Spojené státy v konfliktu. Pak se válka stala běžným rezervoárem epických příběhů, něco na způsob moderněji vypadajícího westernu.
Politiku přinesl do amerického filmu až jiný konflikt, do kterého se společnost namočila, aniž pořádně věděla jak: válka vietnamská. Pro člověka z Východu bylo tehdy nepochopitelné, že americké úřady dovolí takovou produkci rozvratných filmů, z nichž některé se díky tomu mohly ocitnout i v českých kinech. Problém spočíval v tom, že amerických úřadů se nikdo na to, zda může natočit více či méně demagogický film, neptal.
Pocta Masúdovi
Moje malá febiofestová procházka světovými bojišti současnosti začala v Afghánistánu. Tam sahají kořeny konfliktu, jehož zatím poslední fází je válka v Iráku. Na začátku je totiž sovětská intervence v prosinci 1979. Francouzský film Vojákova hvězda je druhem válečného filmu konfese, vyznání, pocty. Začíná evokací 11. září 2001, kdy se francouzský fotograf doslechne o útoku na New York. Pak se děj přenese do roku 1984, kdy je země okupovaná sovětskou armádou, která terorizuje nepoddajné obyvatelstvo. Ruským vojákům není ovšem věru co závidět: poměry jsou strašné, země nehostinná, šikana brutální a smysl té věci ve hvězdách.
Vojáky představují skuteční Rusové, mluví rusky, odbojné vesničany ztělesňují skuteční mudžáhidové. Odboj proti Rusům má podobu ještě nikoli vyhraněně fundamentalistickou, nýbrž těm hrdým pastevcům koz skutečně vadí cizí okupant v jejich zemi. Ve srovnání s demoralizovanými Rusy a domácími kolaboranty jsou ovšem ztělesněním ušlechtilosti. Při jedné bojové akci zajmou mudžáhidové ruského vojáka, s ním film nahlédne do zvyků, radostí a heroismu lidových bojovníků, do jejich Bohem a vírou naplněných duší. Ruský voják se postupně stane jedním z nich: nechá si narůst vlasy a vous, přijme jejich oděv, začne se s nimi modlit. V poslední sekvenci je zařazen dokumentární záběr, v něž ruského vojáka přijme legendární velitel „Severní aliance“ Ahmad Šáh Masúd, zavražděný pár dnů před 11. zářím.
Francouz Christopher de Ponfilly, režisér filmu, byl přímým účastníkem Masúdových bojů, natočil s ním interview, byl jeho jakýmsi pobočníkem pro západní média. Snímek je působivou poctou tomuto muslimskému gentlemanovi, byť je na jeho rukou rovněž krev, jak to ani v této válce nemohlo být jinak. Film byl dokončen v roce 2006, v květnu spáchal de Ponfilly sebevraždu. To, co si předsevzal, splnil.
Irácké zmatení
Důvody vzniku amerického filmu Situace (režie Philip Haas) jsou mi naproti tomu ne zcela jasné. Podle anotací jde prý o „první umělecké zpracování irácké války“ natočené přímo v přitažlivých kulisách současného Bagdádu. To je na něm asi nejzajímavější, byť že to tam nevypadá právě útulně, jsme tušili. Vyprahlé okry, otřískané skelety domů, horko od rozbřesku do soumraku, všude hromady odpadků. A mezitím pobíhá plavovlasá sexbomba, která přijela do Iráku napsat reportáž.
Má cosi s agentem CIA, který je plný snad dobrých úmyslů (přál by si vybavit bagdádské nemocnice inkubátory, ovšem co s nimi, když většinou nejde proud), ale už mu tečou nervy. Odhodlaná reportérka se sblíží s arabským mladíkem, fotografem. Ovšem cudně, protože kulturní rozdíly je třeba ctít. Jak divák předpokládá, zapletou se do nepřehledného galimatyáše, v němž se nevyzná ani CIA, ač na to má lidi. V závěrečné scéně dojde k tak mohutné přestřelce včetně nezbytných explozí barelů s naftou, že lze film považovat za válečný.
Sám o sobě to není špatně natočený snímek, režisér je zcela zřejmě rutinér a třeba pobíhání krásné blondýny mezi stovkami Arabů má své kouzlo. Ale jinak je to jedno klišé, které divák už na lepší úrovni někde viděl, odvar z Grahama Greena, slavné paměti. Američané jako univerzálně za vše odpovědná velmoc hrají špinavou hru; když do ní člověk nahlédne, buď se pozvrací, anebo je synem smrti. Vlastně je jedno, odehrává-li se podobný scénář v Iráku, ve Vietnamu nebo na Kubě.
Dokument Má země představuje Irák jiným, důvěryhodnějším způsobem. Vytvořila ho americká dokumentaristka Laura Poitrasová a sleduje v něm několik Iráčanů po dobu několika měsíců před prvními volbami do parlamentu v lednu 2005. Hlavní postavou je doktor Rijád, který pracuje v jedné z mála fungujících bagdádských nemocnic. Kandiduje za stranu islamistů, ale jeho názory se jeví jako relativně umírněné. Islám je pro něho zárukou spořádanosti, poctivosti a práva. Doma vede otevřené hovory se svými inteligentními a prostořekými dcerami v šátcích. Doktor Rijád, který je sunnita, na počátku filmu věří v lepší budoucnost, den po dni ho víra opouští. V den voleb rezignuje, též jeho strana se voleb odmítne zúčastnit.
Obrazy dokumentu ukazují deprimovanou a skeptickou společnost. Stálé akustické pozadí tvoří výbuchy a výstřely. Sunnité se cítí ohroženi šiíty, šiítové nevěří sunnitům, Kurdové nevěří ani jedněm, jako jediní však milují Američany. Až na výjimky necítí žádnou nostalgii po Saddámovi, všeho ale už mají plné zuby. Rudé slunce vychází nad nekonečnou pouští a leskne se na olejnaté hladině Eufratu.
Náprava s trikolorou
Film, který asi nejvíce splňoval představu válečného filmu, se stal před několika měsíci ve Francii předmětem určité politické a národní manifestace. Stály se prý na něj fronty, prezident Chirac jej doporučil svým Francouzům ke zhlédnutí, a nejen to, přímo intervenoval, aby byla ve věci, o níž ve filmu šlo, zjednána náprava. Šlo tedy o film nápravný a apelativní.
Snímek režiséra Rachida Bouchareba Domorodci nese rysy výpravného válečného eposu: táhne se dvě a půl hodiny, projde se jím Afrikou, bojišti Itálie a Francie a strastiplný heroický pochod muslimské jednotky skončí masakrem kdesi v Alsasku. Mluvit o uměleckém díle by bylo nadsazené. Bojové scény jsou natočeny sugestivně, kulky létají kolem uší, když se trefí, způsobí pěknou spoušť v anatomii - toto umění pyrotechnické skutečně nabralo naturalistické rozměry. Ale tak to asi musí být.
Film Domorodci napravuje - v rámci možností - křivdu, které se Francouzi dopustili na svých vojácích z kolonií, na mužích, kterým z nemalé části vděčí za fakt, že mohli být počítáni mezi vítěze druhé světové války. Nebýt půl milionu vojáků z Alžíru, Maroka, Senegalu, Mali a jiných zemí, neměl by de Gaulle s kým osvobozovat svou Francii. V jednotkách tvořili domorodci (les indig`enes) až osmdesát procent mužstva, veleli jim přitom výhradně bílí Francouzi, domorodci dostávali poloviční žold, horší stravu, šetřilo se na nich ve výzbroji i výstroji. Od roku 1959, tedy od hořkého konce alžírské války, zmrazila „domorodým“ vojákům Francie vyplácení válečných penzí a ještě vláda Lionela Jospina dělala všechno možné, aby platby zadržovala.
Ve filmu je pěkná scéna, v níž do kantýny přivezou rajčata, která mají samozřejmě dostat jen Evropané. Konflikt je vyšroubovaný na samu mez, nakonec si jeden důstojník vzpomene na heslo Liberté-egalité-fraternité. V příští scéně se z arabských a afrických hrdel dere zpěv Marseillaisy a jejich tmavé zraky hledí nadšeně na trikoloru.
Se slzami v očích jsem se vypotácel ven a byl rád, že jsem ve své zemi uprostřed hlubokého míru.
