V pondělí 6. dubna od 20.45 bude v kině Světozor v rámci Dokumentárních pondělků k vidění výjimečný dokument Kainovy děti. Maďarský režisér Marcell Gerő v něm vizuálně podmanivým způsobem přibližuje osudy tří lidí, kteří byli ještě za komunismu odsouzeni za zabití k dlouholetým trestům a nyní se snaží vyrovnat se spáchanými zločiny a zorientovat se v již svobodné společnosti. Snímek byl s úspěchem promítán na řadě významných světových festivalů včetně San Sebastianu, kde si odbyl světovou premiéru.
Snímek podpořený Institutem dokumentárního filmu vychází z mrazivého snímku s názvem Bebukottak, v němž jeho režisér András Monory-Mész už v roce 1984 zachytil hlavní postavy filmu při nástupu do věznice pro mladistvé. Syrový portrét mladistvých vrahů byl v Maďarsku hned po dokončení zakázán a jako údajná metafora komunistické diktatury uložen do trezoru. Režisér Marcell Gero se rozhodl po téměř třech desetiletích vypátrat hlavní postavy filmu a zjistit, jak dnes žijí a co je tehdy ve skutečnosti vedlo ke spáchání trestných činů. Ať už jde o psychicky nemocného Zoltána, který byl během dětství v rodné vesnici vystaven neustálému ponižování, Józsefa, jež ve 14 letech v sebeobraně ubodal učitele nebo Paliho, který v 15 letech zastřelil svého agresivního otce.
Co vás přimělo k natočení dokumentu o mladistvých vrazích třicet let od spáchání jejich zločinu? Prý jste původně uvažoval o hraném filmu z vězeňského prostředí.
To máte pravdu, můj původní záměr byl hraný film. Polovina snímku se měla odehrávat ve vězení. Během příprav jsme ale se spoluautorkou a producentkou filmu Sárou László narazili na dokument z roku 1984 Bebukottak. Hned poté, co jsme tento, podle nás zcela mimořádný, snímek viděli, rozhodli jsme se pro nový projekt. A to vypátrat postavy z filmu a natočit dokument o tom, co dělali v posledních třiceti letech.
Můžete nám prozradit něco bližšího o filmu Bebukottak a důvodech, proč byl za komunismu zakázaný?
Jde o portrét chlapců ve věku 16 až 18 let, kteří byli všichni odsouzeni za vraždu a nastupují k dlouholetým trestům ve věznici pro mladistvé. Ve filmu je silně přítomen obrovský rozpor mezi jejich mladistvými tvářemi a hrůznými příběhy, o nichž na kameru hovoří. Vypráví o svých zločinech, každodenních hrůzách života v jednom z tehdy nejobávanějších vězení pro mladistvé Tököl a také o svých plánech po propuštění. Jejich upřímné monology se staly esencí filmu. Také zde byly občas situace, které dobře ilustrovaly život za mřížemi a některé brutální scény, v nichž chlapci na kameru ukazovali, jak ve věznici probíhá "iniciace" nováčků anebo jak znásilnili v cele jiného chlapce. Celý film se stal jakousi metaforou komunistické diktatury a kvůli tomu i dalším důvodům byl zakázán hned poté, co byl dokončen.
Jak složité pro vás bylo najít po téměř třiceti letech hlavní postavy filmu?
Byl to dlouhý proces. Neměli jsme přístup k žádné seriózní databázi a navíc, tyto lidi na žádných sociálních sítích nenajdete. Žijí na okraji společnosti a potřebovali jsme proto spoustu trpělivosti a shody šťastných náhod, abychom je vypátrali. Téměř zázrakem jsme našli jednoho, ten nám pomohl najít druhého a ten zase třetího. Byla to ve skutečnosti hodně naivní hra na soukromého detektiva v duchu Sherlocka Holmese a já si nejsem jistý, zda bych se do ní znovu pustil, když teď vím, co za obtíže a nespočet slepých uliček naše pátrání obnášelo.
Získat důvěru od lidí, kteří strávili třetinu svého života ve vězení, jistě nebylo jednoduché.
Rozhodně nejde o lidi, kterých se ostatní běžně ptají na jejich názor. Spíše jsou zvyklí, že je druzí většinou jen odsuzují a jejich názory je nezajímají. Což ale neznamená, že neměli co říci. Mé upřímně míněné otázky jim otevřeli některé možnosti, jak mluvit o věcech, na které se jich nikdo třicet let nezeptal. Myslím, že právě tato možnost je přesvědčila k vystupování ve filmu. Navíc lidé, kteří strávili dlouhý čas ve vězení, jsou nesmírně citliví ke lhaní. Schopnost poznat, zda ten druhý lže, je jedna z nejdůležitějších technik přežití uvnitř vězení. Během krátké doby všichni tři poznali, že se svými otázkami nemám žádné postranní úmysly. Jejich příběhy mě opravdu zajímaly a tato skutečnost nám pomohla překonat vzájemné kulturní či jiné bariéry.
Platil jste jim na základě jejich slabé sociální situace za čas strávený s vaším štábem či jste na nich viděl, že jsou rádi za možnost sdělit skrze film své pohnuté osudy dalším lidem?
Pro nás bylo klíčové získat pro film postavy, jejichž motivace k vystupování ve filmu je jiná než jen peníze. Hlavní byla jejich vůle mluvit a být vyslyšen. Pro všechny to byl velký boj. Není jednoduché hovořit na kameru o zločinech a motivech, které je k tomu vedly. Každý z nás potřebuje příhodný okamžik, kdy dokáže podobné věci komunikovat formou zpovědi či diskuse. A to zabere čas. Díky ideálním finančním okolnostem jsme tento potřebný čas naštěstí měli. Nemuseli jsme na ně spěchat a byli jsme schopni počkat si právě na tyto zásadní okamžiky.
Co bylo a stále je největším problémem pro tyto lidi, aby se dokázali začlenit do společnosti a nedostali se zpět do vězení a do bludného kruhu recidivy?
Jde o celou řadu okolností. Aby proběhl proces reintegrace úspěšně, musí se podařit splnit všechny. Silná vůle vězňů propuštěných na svobodu je pouze jednou z nich. Správný přístup ze strany nejbližší rodiny a přátel je také velmi důležitý. Možnost pracovního zařazení a jisté sebeúcty jsou dalšími významnými faktory. A stačí, aby se jedna z těchto věcí nepodařila, a celý proces je ihned vážně ohrožen.
Dalo vám natáčení s vašimi postavami nějaký vklad do vaší další profesní i životní dráhy?
Především zjištění, jak jsem plný předsudků. Postavy našeho filmu jsou lidé plní emocí a jejich touhy nejsou od těch mých nijak výrazně odlišné. Nejde o lidi přirozeně agresivní. Jsou to staré děti, které byly vystaveny ve věku 14 - 15 let téměř neřešitelným situacím. V tomto věku by byl málokdo schopen učiniti správné rozhodnutí. Také jsem zjistil, jak komplexní dokáže být zdánlivě jednoduchá situace a že nesmíme soudit druhé, protože každý příběh vždy obsahuje další a další nové faktory, které situaci zcela přehodnotí.
