DVD tip
Půlnoc v Paříži jde po hraně mezi satirou a lacinou komedií
29.02.2012 08:30
Problém s pozdními komediemi Woodyho Allena spočívá v tom, že je těžké odhadnout, která z jejich postav se chová jako kretén záměrně a kdy jde o scenáristickou neschopnost či lenost. Pokud Půlnoc v Paříži přijmeme jako satiru, můžeme se těšit z výsměchu lidem, kteří se cítí vzdělaní díky gymnaziálně "chytrým" narážkám. V jiném případě radši nemyslet.
Půlnoc v Paříži je příběhem amerického scenáristy Gila, jenž má Hollywoodu - kde je přitom úspěšný - plné zuby a rád by se stal uznávaným romanopiscem. Sám se zhlíží v pařížských 20. letech, kdy v městě na Seině slavně koexistovala mezinárodní komunita umělců čítající spisovatele, malíře, muzikanty a další kumštýře. Na předsvatební cestě do Paříže se svou snoubenkou Inez se Gilovi podaří propadnout se právě do téhle éry a osobně se tak potkat s řadou svých idolů...
Už úvod poskládaný z pohlednicově povrchních výjevů Paříže naznačuje, že tady se do hloubky moc nepůjde. Při vědomí ústřední myšlenky filmu je to trochu paradoxní: Půlnoc v Paříži se zabývá tím, že lidé všech epoch trpí a trpěli nostalgií po idealizovaných epochách předchozích. Téma to není nijak originální, ale rozhodně je nosné a hloubku mohly přeneseně dodat i erudované odkazy na díla příslušných umělců. Allen však hlavní ideu na plátno či obrazovku protlačí zcela polopaticky a v rovině odkazů se omezuje na prvoplánové narážky typu ten byl blázen, ten macho, ta alkoholička, ten chudák... Když si jeden vezme seznam vyobrazených celebrit, stačí odškrtávat jejich stereotypizované charakteristiky. Takže: Hemingway, Fitzgeraldovi, Cole Porter, Joséphine Baker, Gertrude Steinová, Picasso, Buñuel, Eliot...
Ale zbývá tu jedna (meta)naděje. Je možné, že starý mazák Allen svůj film do roviny poloskrytě instantních vtípků posunul schválně, aby nachytal na švestkách intelektuálské takykritiky, kteří se nad jeho novinkou budou rozplývat a budou v ní hledat obsah. Ve svém nedávném snímku Vicky Cristina Barcelona Allen udělal spektakulárním způsobem naprosté kretény jak z amerických turistek, tak z rádoby rázovitých postav katalánských domorodců, a prošlo mu to, aniž si toho mnoho lidí všimlo. Z amerických turistů dělá naivní kretény i tentokrát a ikonickým postavám evropské kultury 20. století se vysmívá podobně přímočarým způsobem. Paříž současnosti ukazuje tak kníkavě idealizovanou, jak ji může vidět jen ten největší buran, a stejně tak ji lakuje na růžovo v minulých epochách. V souvislosti s hlavní myšlenkou přece nemůže nejít o záměr.
Kdysi si Allen s adolescentním nadšením dělal legraci z van Gogha ve sbírce povídek Vedlejší příznaky; šlo o povedenou jednorázovou legrácku na maturitní večírek. Humor Půlnoci v Paříži je - snažně doufejme - sofistikovanější, meta. Snímek získal čtyři nominace na Oscara, proměnil tu za scénář. Pokud je ten film z Allenovy strany pokusem o vtip, podařilo se ho vytúroval do kongeniálních obrátek.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.