Je to nejočekávanější film ne roku, ale několika let: výroba celovečerního debutu Tomáše Luňáka se totiž poněkud protáhla. Čekání však stálo za to. Alois Nebel je vynikající. Do českých kin nastupuje 29. září, mediálním partnerem je Instinkt, sesterský časopis TÝDNE.
Filmová adaptace komiksu Jaroslava Rudiše a Jaromíra 99 Alois Nebel začala před lety vznikat nenápadně, ale v posledních měsících na sebe strhla maximální pozornost: snímek se dostal do oficiálního výběru prestižního festivalu v Benátkách a posléze putoval na další významnou přehlídku v Torontu. I tyhle úspěchy naznačují, že se tuzemskému filmu začíná dařit opouštět českou kotlinku a rezonovat se zahraničními standardy a vkusem.
Alois Nebel není ani tak příběhem, jako stavem, ve kterém se takzvané "velké" dějiny promítají do dějin "malých", osobních. V titulní osobě zakřiknutého železničáře ze zastávky kdesi v Jeseníkách se spojují dějinné zlomy střední Evropy 20. století – roky 1945 a 1989.
Stárnoucí Nebel je stejně málomluvný a statický jako "jeho" film celý. Vytýkat Luňákovu snímku absenci příběhu je ale fatální nepochopení. Nebohý "ajznboňák", utíkající se před soukolími moderních dějin k rakousko-uherské jistotě vlaků a jejich jízdních řádů, se nachází uvnitř parního kotle natlakovaného šílenými peripetiemi minulého století, z něhož dílčí příběhy – nebo jejich náznaky – syčivě utíkají dírami mezi nýty.
Svými vlastními příběhy – oněmi dějinami velkými i malými – vedle Nebela překypují i jednotlivé postavy. Stačí jim pár vět a pár gest, aby naznačily, jakou hloubku a komplexnost v sobě nosí. O málokom to platí tolik jako o Nebelově kolegovi Wachkovi. Zdánlivě obyčejný šmelinář a primitiv je nebezpečně schopné monstrum, Švejkův nadaný žák, koncentrát toho nejhoršího z české povahy a lidské prase tím víc opovrženíhodné, čím nenápadněji působí.
Wachek je stejně jako ostatní postavy vystižen v minimalistické zkratce. Totéž se týká výtvarné stránky filmu: Alois Nebel je natočen technikou rotoskopie, spočívající v převedení reálné herecké akce ve skutečných prostředích do vysoce kontrastní animované podoby. Netradiční černobílý vizuál, který na filmu upoutá pozornost jako první, je přitom jen jedním z kamínků mozaiky celku: spojuje síly se scénářem a s hereckými výkony ve společné výpovědi o tom, že historie i přes častý zkratkovitý "černobílý" výklad rozhodně černobílá není.
