První dojmy
RECENZE: Dělejme, že Menzelovi Donšajni nevznikli

Psát o novém filmu Jiřího Menzela Donšajni je prekérní. Je prostě špatný, tak evidentně špatný, že není třeba říkat ani tenhle fakt. A člověku se ho navíc nechce vyslovovat s respektem k někdejším filmařským kvalitám oscarového režiséra.

Donšajni jsou špatní způsobem, který nepobuřuje, nevzbuzuje smích typu "tak blbé, až je to vtipné", nedává prostor k argumentaci. Lze se jen podivit nad tím, že tenhle projekt někdo nestopl, dokud byl čas; možná že reputace režiséra Ostře sledovaných vlaků, Rozmarného léta a Skřivánků na niti prostě byla tak silná, že zúčastnění doufali, že ze zoufale slabého scénáře může něco vyrůst. Nebo prostě nechali starého pána dělat, co ho baví - tak jako jiní před časem nechali Václava Havla splnit si jeho filmařský sen v podobě snímku Odcházení.

Odkud začít? Snad právě od toho scénáře. Má jít o "prostopášnou komedii o vášni k životu, hudbě a k ženám". Ale kde je prostopášnost? Kde je komedie? Kde je vášeň? A kde je život? Hudba by byla, zaznívají slavné operní árie většinou od Mozarta. Ženy taky jsou: například prostřednictvím videoklipové montáže, kterou použil Miloš Forman před padesáti lety v Konkursu, vidíme během pár desítek vteřin mnoho párů bradavek (dámských). Ale není na tom nic prostopášného, jsou to prostě bradavky vyskládané za sebou jako v katalogu.

Komedie? Řídký scénář o divadelním režisérovi okresního formátu, který inscenuje Dona Giovanniho, obsahuje asi tolik vtipů, kolik by se dalo spočítat na prstech jedné ruky - a ty se pak opakují ad absurdum. Hlavní hrdina v podání Jana Hartla trpí na záda, a tak opakovaně chodí v předklonu (asi aby mohl mluvit "k věci", jak zní starý uslintaný vtip). Domů si zve zpěvule, kterým pak při ranní sprše nabízí zubní kartáčky z předpřipraveného štosu. Že to není vtipné? Není.

Vášeň? Ochmatávání a okukování prsů a zadků, prasečkářství. Život? Nulová realita, všechno vypadá jak z nekonečného "nováckého" seriálu, před obrazově "studenou" televizní kamerou, kde je ostrá pleš člověka v popředí i květináč na skříni o tři plány dál, skotačí samé schematické figurky. Ale nešť, i tohle všechno může být záměr cílící na nejširší a nejméně náročnou diváckou obec. Jenže nic neomluví fakt, že Donšajni prostě nemají ani základní konzistenci. O co v tom filmu vlastně jde (kromě toho, že se nacvičuje opera)? Co máme cítit? Co si máme odnést? Proč se na to máme dívat?

Menzel má v českém kontextu postavení svérázného adaptátora literárních předloh - zejména děl Bohumila Hrabala, která téměř vždy zbaví jejich komplexnosti, uhladí je po srsti, aby nedejbože nikoho neprovokovala mnohoznačností, a nebojí se to přiznat. Má dva majstrštyky z opačných stran spektra: hořkosladké, drsnokrásné, téměř geniální Skřivánky na niti, kde se mu Hrabalova ducha podařilo zachovat, a Rozmarné léto, kde se mu zase podařilo neutéct od Vančurovy líbezné satiry na maloměšťáctví. V Donšajnech pracuje podle vlastního scénáře - a najednou vůbec neví, jakou mají mít strukturu, odkud kam půjdou dějové linky, co chce vlastně říct. Donšajni jsou sledem televizních skečů, blátem bez ladu a skladu, filmem, který vůbec neměl vzniknout.