Ve srovnání s prvním dílem je tu víc akce, míň Tolkiena, stejně rozvleklá stopáž a tatáž režisérská bezuzdnost. Zde by mohla recenze druhého dílu Jacksonovy trilogie končit: fanoušci jedničky si opět přijdou na své - a diváci, kteří s ní byli nespokojení, budou mít i tentokrát tytéž výhrady. Je v druhém díle Hobita s podtitulem Šmakova dračí poušť něco pro všechny?
Ano. Středobodem téměř tříhodinového snímku je scéna, která bere dech. Skupina trpaslíků s hobitem Bilbem se řítí zpěněnou řekou v sudech a kolem nich zuří střetnutí mezi skřety a elfy, přičemž obě strany chtějí družinu pro sebe. Sekery dopadají, šípy sviští, údy praskají. Trpaslíci se zdráhavě přidávají na stranu elfů a důvtipně jim pomáhají skřety likvidovat. Všechno to skvěle odsýpá - a když si divák myslí, že lepší už to být nemůže, režisér Peter Jackson začne házet do placu další a další nápady a vtípky.
V celku filmu jde o zcela ojedinělé místo: jindy Jackson režíruje líně, pokud vůbec. Prostě vrší na hromadu jednu scénu za druhou, rozjíždí několik paralelních linií a nakonec se v té hromadě dějů ztratí. Místo, aby jedna scéna navazovala na druhou, musí divák skákat s pozorností sem a tam a Jackson mu ještě hází pod nohy dramaturgicky zcela zbytné výjevy, kde se jen chodí, mluví nebo bojuje.
Ano, všude se píše, že v druhém díle Hobita je daleko více akce než v prvním. Je to pravda, ale většina akčních výstupů je natočená podle stejného mustru, případně se odkazuje na dávno známé ikonické výjevy (třeba jízdy po důlním náčiní v Osamělé hoře na Indiana Jonese).
Trpaslíci s Bilbem v druhé části pokračují v putování k Osamělé hoře, kde plánují pokořit draka Šmaka a obnovit trpasličí říši. Cestou potkají bytost jménem Medděd, projdou Temným hvozdem, setkají se s elfy, zastaví se v jezerním městě Esgaroth a konečně se v lůně hory střetnou s drakem. Tolik stojí v útlé předloze, které se však snímek drží jen velmi volně. Nejenže naprosto ignoruje její spád a neustále ho v autorské pýše ředí zbytečnými taškařicemi, ale hlavně nerespektuje její ladění. Knižní Hobit je půvabný a skromný, ten Jacksonův je megalomanskou křečí. Ale to jsme věděli už u jedničky.
Daleko nejzajímavější a nejsympatičtější postavou filmu je sličná elfka Tauriel, která se ocitne v "mezirasovém" milostném trojúhelníku. Žádná Tauriel, potažmo trojúhelník v Tolkienově knize samozřejmě nejsou. Nabízí se ani ne tak kacířská myšlenka jako spíš zbožné přání, že si měl Jackson se svými obvyklými spoluscenáristy napsat nějaký pěkný tolkienovský spin-off a nepokoušet se o Hobita, pro kterého se hodí tvůrce úplně jiného druhu.
Ale nakonec ať si Jackson s Hobitem dělá, co chce, to je jeho právo. Ať si z něj uplácá druhého Pána prstenů s desítkami dalších postav, dějů a světovládného spiknutí (staví tu před kameru dokonce i Saurona, který v knižním Hobitovi rovněž vůbec není). Ale ať nenatahuje na nějakých osm hodin celkové stopáže něco, v čem tolik materiálu prostě není. Pak je to prostě jen vata, sestavená s kýčovitých výjevů novozélandské přírody, otravně bombastické hudby a mlácení skřetů po hlavě - vata, které bylo ostatně až až už v Pánovi prstenů.
