Představitel Kajínka Konstantin Lavroněnko je už v Praze. Ve středu večer ho čeká slavnostní premiéra filmu o osudech nejslavnějšího českého vězně. Jaký je?
"Na osobní setkání s Jiřím Kajínkem nikdy nezapomenu," řekl českým novinářům Lavroněnko na odpolední tiskové konferenci. "Vnímal jsem jeho obrovskou bolest i tu naději, která z něj vyzařuje." Lze ovšem předpokládat, že kvalitou tohoto filmu budou všechny naděje spíše zklamány.
"Snažili jsme se držet pravdy, ale nechtěli jsme natočit dokument," řekl debutující režisér filmu Petr Jákl. "Ani to není žádná obhajoba Kajínka - spíš obžaloba systému." Z filmu přesto přímo čiší sympatie tvůrců k charismatickému zločinci, který tu vystupuje jako ušlechtilá a v podstatě nevinná oběť policejní zvůle, zatímco jeho protivníci jako karikatury zloduchů.
Na Kajínkově straně je ve filmu prakticky jen jeho advokátka, kterou ztvárnila Tatiana Vilhelmová ,a také jeho spoluvězeň v podání hudebníka Václava Bárty. Bárta se zhostil i poněkud kolotočářské hudební složky filmu, která je jednou z nejslabších stránek snímku, jenž vstupuje do českých kin ve čtvrtek.
Očekávání tvůrců a producentů jsou značná a také mediální masáž kolem filmu útočí na potenciální diváky ze všech stran. Film přitom řadu z nich může spíše zklamat - nejen velmi slabým scénářem, zkarikovanými postavami a nemotornou debutantskou režií, ale i kameramanskou exhibicí kameramana F. A. Brabce, špatnými postsynchrony či celkovou nevkusností týkající se například vybavení interiérů či kostýmů.
Ve filmu hraje řada prvořadých herců. Mezi nimi vyniká zejména Vladimír Dlouhý v roli hlavního zloducha či Tatiana Vilhelmová, která ale navlečená do nevkusných kostýmků a topíků a ozdobená děsivým blonďatým melírem má i se svým hereckým uměním co dělat, aby její postava působila jako sympatická a uvěřitelná lidská bytost.
Polák Boguslav Linda tu představuje poněkud jednorozměrnou postavu muže s vášní pro sushi, dojde ale i na exhibice druhořadých herců typu Marka Vašuta či Alice Bendové. Herci ale filmem s ohledem na slabý scénář spíše klopýtají mezi stereotypy, nedořečenými motivy a scenáristickými naschvály. Romové jsou bez výhrad zlí a zbabělí, vězeňští dozorci neustále plivají Kajínkovi do jídla a policajti s máslem na hlavě střílí v lesích na nebohé plyšové psy.
Atmosféru filmu dotváří poněkud rušivá zvuková stopa, z níž po čase začne bolet hlava, stejně jako z početných akčně-kaskadérských scén, v nichž Jákl nezapřel své původní kaskadérské povolání. Celkový dojem z filmu je tak spíše rozpačitý - k čemuž se přidává i problematické heroizování Jiřího Kajínka.
Podle Jákla si prý 93 procent Čechů myslí, že policie je v propojení s podsvětím a 80 procent Čechů chce, aby byl znovu prošetřen Kajínkův případ. Není ale jasné, z jakých průzkumů při těchto tvrzeních na tiskové konferenci Jákl vycházel. Při sledování tohoto filmu ale soudný divák těžko pocítí ke Kajínkovi jakoukoli sympatii.
Foto: HCE
