RECENZE TÝDNE: Mějte mě rádi, žadoní Baarová

Kultura
22. 1. 2016 18:35
Táňa Pauhofová jako Lída Baarová.
Táňa Pauhofová jako Lída Baarová.

Chtěli natočit fresku, udělali televizní seriál. Snažili se o historický kontext, vyšlo jim z toho zpitvoření dějin. Toužili po tragické, nebo aspoň nosné hrdince, mají pasivní postavu, která naplňuje klišé o svém životě. Film Lída Baarová režiséra Filipa Renče a scenáristy Ivana Hubače je přepjatou exhibicí nenaplněných ambic.

Lída Baarová má zcela stejnou vypravěčskou strukturu jako nedávný dokument Zkáza krásou Heleny Třeštíkové a Jakuba Hejny, i když oba projekty vznikaly nezávisle na sobě. Troska zestárlé herečky v rakouském exilu těsně před smrtí vzpomíná v rámci interview na dávná léta vzestupu, slávy i pádu. Ale co je v dokumentu legitimní (Třeštíková rozhovor ostatně sama nabrala), působí ve hraném filmu jako nejlacinější berlička.



Kontrast mezi stařenou nad smrtí a mladou dívkou v rozpuku měl zřejmě vyvolat slzičky a dojem osudovosti, je však nesmírně líný. Prostě postupně staví titulní postavu do povědomých rolí, s nimiž si ji spojujeme, a snaží se jim zpětně dodávat váhu otravným tlacháním mimo obraz. Film ale mohl dopadnout daleko lépe a plastičtěji, kdyby ji divák vnímal očima jiné postavy a bez dovysvětlujícího komentáře. Tragický osud se nekoná.

Začínáme s mladou holkou, která jde ke kumštu. Pokračuje se raketovou cestou k úspěchu. Následují pletky s ženatými muži včetně nacistického ministra propagandy Goebbelse. Válka, trestní stíhání v Československu... Poslední "role" - zmíněná stařena zbavená svéprávnosti. Scénář jednotlivé polohy nijak nerozvíjí a v souhrnu dělá z Baarové celoživotně pasivní postavu nebo oběť. K filmu ji dotlačí ambiciózní matka. Za úspěchem stojí práce druhých. Nápadníci se kolem ní točí jako mlsní kocouři, ona jim "jen " podléhá. Nikomu neublížila, přesto jde sedět...

Lída Baarová v podání Táni Pauhofové a Joseph Goebbels, ztvárněný Rakušanem Karlem Markovicsem.Televizní scenárista Hubač navíc neovládl touhu po rozmachu a přehltil film absurdním množstvím postav. Dramaturgicky však jde o jednoduché střídání davových scén (juchání v baru v Lucerně, večírky v Goebbelsově vile) s komornějšími situacemi (čaj u Hitlera, hádky mezi partnery). Na gauči u televize se to dá tolerovat, v kině divák úpí "nevím, dál".

Další selhání představuje herecké obsazení. Táňa Pauhofová v titulní roli je ještě solidní, i když má pod tíhou scénáře coby mladá herečka v popisu práce jen mrkat a diblíkovat a později objevovat svůj ženský šarm; ve scénách z vazby na Pankráci ale filmu konečně dodá aspoň na pár minut směr a tah. Zbytek je panoptikum jednorozměrných postaviček, hraných v křeči a často s nepovedeným dabingem. Goebbels (Karl Markovics) kulhá a tváří se jako úchyl. Hitler (obsazený Pavlem Křížem, z čehož má legraci půl internetu) buď řve, nebo se tváří jako trouba. Starostlivý tatínek (Martin Huba) je... starostlivý tatínek. To nejstrašnější filmaři provedli Simoně Stašové, kterou bůhvíjak donutili ke strašlivé kreaci maloměstské paničky.

"Herectví" na autopilota souvisí s používáním lobotomizačních výjevů. Když vyšetřovatel začne nad matkou Baarové mluvit o šibenici, dotyčná se začne dusit a chytne se za krk. Ve správných chvílích se objeví někdo z rodiny Havlových a zatváří se vlídně. Když Hitler pozve herečku na zmíněný čaj, nejenže jí okamžitě pustí Wagnera, ale rovnou Jízdu valkýr. Bachaři si významně poklepávají pendreky do dlaní.

Režisér Filip Renč na premiéře filmu.Vyprávěcí primitivismus vrcholí v Renčových pokusech o poetismus, případně poetickou zkratku. Rezignace se "řekne" položením šachové figurky a smrt vylitím sklenky červeného vína. Když chce dívka spáchat sebevraždu, musí stát na střeše v mokrém bílém rouše s mamutím Pražským hradem za zády. Čistým zlem je pak scéna soulože Goebbelse s herečkou, v níž kamera najede na oheň v krbu (romantika), do něhož pak umístí ministrovu tvář (ďábel!).

Výrazovému spektru režiséra bez smyslu pro míru pak dominují absurdně přepjaté scény, v nichž musí něco hořet, někdo křičet nebo se aspoň okázale trápit. Exces je Renčovo prostřední jméno.

Historie neexistuje. Křišťálová noc se odbyde hořením, křičením a trápením, druhá světová válka se naopak přeskočí, ze všech Čechů je z kolaborace obviněná jen Baarová (na Pankráci sedí sama a trápí se, hořet není co). Chybí dějinný kontext, který by se byl býval dal vlít do žil postav (třeba oba Goebbelsovi mohli být mrazivější).

Lída Baarová je prostě navenek obludně přehnaná podívaná, uvnitř fádní melodrama o holce, která je postrkována dějinami, my ji za to máme mít rádi a Renčovi s Hubačem se kořit.

Autor: Vojtěch RyndaFoto: ČTK , Facebook, Zezulka Tomáš

Naše nejnovější vydání

TÝDENInstinktSedmičkaINTERVIEWTV BARRANDOVPŘEDPLATNÉ