Výročí narození
Režisér Bergman si podmanil "průmysl řezničiny a děvkaření"

Filmy mistra psychologického dramatu Ingmara Bergmana prostupují témata smrti, osamělosti a víry v Boha, jsou plné mezilidských konfliktů a úvah nad smyslem bytí. Věhlasný švédský režisér natočil na pět desítek snímků, k nimž si většinou sám psal scénáře, a mnohé se staly součástí zlatého fondu světové kinematografie. Od narození tohoto filmového mága uplyne v sobotu rovné století.

Psycholog a filozof filmového plátna či režisér žen, tak přezdívali Bergmanovi novináři. On sám se viděl jinak. "Bohém v životě, pedant v práci. Bydlel jsem velmi skromně, ženil se často, ale vlastně si na svůj soukromý život ani nevzpomínám. Zpětně jej mohu sestavit podle svých filmů a režií her. Nevím, kdy se narodily děti - tak nějak mezi filmy," prohlásil kdysi filmový tvůrce, který od konce 60. let žil v ústraní na ostrově Farö v Baltském moři.

V zahraničí jej proslavilo křižácké drama Sedmá pečeť (1957), do něhož poprvé obsadil svého pozdějšího dvorního herce Maxe von Sydowa, a dále trilogie Jako v zrcadle, Hosté večeře Páně a Mlčení. Velký ohlas měly i jeho filmy o partnerských vztazích, z nichž nejslavnější jsou Scény z manželského života a Šepoty a výkřiky.

V nich mohl Bergman uplatnit bohaté zkušenosti z pěti manželství a řady milostných avantýr. Měl devět přiznaných dětí, dceru Linn (dnes spisovatelku) mu porodila i dlouholetá partnerka, norská herecká hvězda Liv Ullmannová. Ta patřila do okruhu jeho herecké "stáje", kterou dále tvořily herečky Gunnel Lindblomová, Bibi a Harriet Anderssonovy nebo Ingrid Thulinová.

Po dalších dnes již slavných snímcích - Lesní jahody, Tvář nebo Podzimní sonáta - natočil jako poslední autobiografický kus Fanny a Alexandr (1982), ve kterém řešil i svá traumata z dětství a vztah k otci.

Své dětství totiž prožil v silně religiózním prostředí, "v těsném, nesnesitelně blahobytném světě zvětralých zákonů a zkamenělých přikázání". Jeho otcem byl luteránský pastor, který od dětí vyžadoval přísnou disciplínu.

Filmovou branži, kterou Bergman neváhal označit za "průmysl řezničiny a děvkaření", opustil v prosinci 2003, kdy měl v televizi premiéru jeho film Saraband.

V přestávkách mezi filmováním a po něm se věnoval hlavně divadlu a literatuře. Jako divadelní režisér Bergman působil i v Mnichově, kam se uchýlil poté, co jej ve Švédsku zatkli kvůli podezření z daňových úniků. Kromě filmových povídek napsal i autobiografii s názvem Laterna Magika.

Jeho práce došla četných ocenění. Z festivalu v Cannes si přivezl čestnou Palmu palem, dostal i čestného Oscara, francouzský Řád čestné legie nebo čestný doktorát Stockholmské univerzity. Devětkrát jej nominovali na Oscara a tři jeho filmy (Jako v zrcadle, Pramen panny a Fanny a Alexandr) ho také získaly.

"Faktem je, že ten člověk má mozek a intelekt a ty jeho filmy jsou o něčem - jsou podstatné a filozofické a na lidské úrovni hluboké - to je fajn. Ale Bergman je v první řadě bavič. Takže to není jako povinná četba. Není to nudné," prohlásil o jeho díle Woody Allen. Pro něj, Wima Wenderse, Martina Scorseseho nebo Akiru Kurosawu představoval Bergman nejvýznamnějšího filmového režiséra 20. století.

Rodák z Uppsaly Bergman nedokončil studia umění a literatury na Stockholmské univerzitě. Ze všech míst měl nejraději ostrůvek Farö, kde si zřídil i filmový ateliér a promítací sál. Na Farö také 30. července 2007 zemřel a je tam i pohřben. Jeho osobní archiv, který věnoval Švédskému filmovému ústavu, zařadilo UNESCO krátce před jeho smrtí do seznamu památek, jež mají hodnotu pro celé lidstvo.

Režisérka Marie Nyrerödová o slavném filmaři, který ji pustil do svého soukromí na Farö, natočila dokument s názvem Bergmanův ostrov. V něm Bergman vypráví o svém dětství, o tom, jak prožil život u filmu a jak mu filmové umění mnohdy bylo útěchou. Mluví tu také o lásce a smrti i o svých nejhorších démonech.