S čerty nejsou žerty, O princezně Jasněnce, Arabela se vrací či Anděl Páně. Trikový výtvarník Boris Masník je podepsán pod sedmdesátkou filmů. Autor Centrálního mozku lidstva z Návštěvníků sype z rukávu historky z natáčení a světa dokonalých filmových iluzí.
Stýská se vám v digitální době po starých klasických časech?
Stýská. Hlavně po práci v terénu, teď se naprostá většina věcí dělá jako postprodukce v počítači. Bývalo to živé, něco mezi vojnou a cirkusem, klečeli jsme v blátě, na kolenou vymýšleli, jak co udělat, stavěli jsme modýlky, hráli si s optikou. Bylo to napínavé a krásné. V posledních letech ale pracuji hlavně jako supervizor, takový styčný důstojník mezi filmaři a postprodukčním pracovištěm, trikaři, takže jsem zase často na place a užívám si to.
Takže se nedělá všechno od stolu, respektive od monitoru?
Kdepak. Je potřeba si od začátku říct, co a jak, a pak při natáčení pohlídat scény, do kterých se triky budou následně dodělávat v počítači. V pohádkách je na triku většinou závislá celá dramaturgie příběhu, vždycky je tam nějaký čert, který se zčistajasna objeví a zmizí, nebo lítající drak či proměna člověka ve zvíře. Proto je dobré, když se s námi sejde autor a režisér třeba už při dokončování scénáře, abychom si ujasnili, co všechno je možné. Tedy, ono teď jde udělat v podstatě všechno, ale na všechno nejsou peníze a čas.
A co pak jako supervizor děláte přímo na place?
Když se točí scéna, v níž pak bude trik, hlídám a kontroluji, jestli vše odpovídá potřebám toho záběru. Operativně dělám úpravy nebo vymýšlím náhradní řešení, zapisuji, jak byla postavena kamera, jaké tam bylo světlo a vůbec všechny zdánlivé maličkosti, abychom pak podle nich mohli v počítači vytvořit stejnou situaci. Při trikových scénách je důležitá taky práce s herci. Když jsme dělávali s reálnými objekty, třeba když nám v Arabele pan Lábus jako Rumburak lítal, visel skutečně na jeřábu a všichni zúčastnění se přirozeně dívali po něm. Ale když se teď třeba drak dělá až v postprodukci? Na co se mají ti herci dívat, když mají sledovat jeho pohyb? Všechny oči musejí jít stejným směrem, musí se tam něco dát...
Jak tedy na to?
Pomáháme si třeba laserovým ukazovátkem, modýlkem nebo třeba balonkem na rybářském prutu. Našeho prvního digitálního draka v pohádce Z pekla štěstí měla Sabina Laurinová políbit. Ale jak měla té potvoře dát pusu, když tam fyzicky nebyla, že? Tak jsme udělali takovou podivnou věc z polystyrenu na pružině, aby se to trochu hýbalo, Sabina k tomu přišla, vzala to do dlaní a políbila to. Na place to vypadalo hodně legračně, ve filmu to fungovalo. Svoje si užila herečka v pohádce Sněžný drak; na drakovi má lítat. Vymodelovali jsme jí modré plastové sedlo, to jsme připevnili na takovou kouli a opatřili čtyřmi tyčemi po stranách. Herečka na to sedla a čtyři chlapi s tím různě houpali. Náhodní kolemjdoucí mysleli, že jsme se zbláznili. Navíc byl šílený mráz.
Herci vůbec při natáčení často dost trpí, že?
Trpěli vždycky, trpí a trpět budou, někdy je jich fakt člověku líto. Když už jsme zmínili pana Lábuse... Začátkem 90. let, když jsme dělali Arabela se vrací, nebylo ještě tak kvalitní vybavení pro kaskadérské kousky, takže Jirka visel na jeřábu v nějaké obyčejné bezpečnostní vestě a hýbal s ním ostřílený pan jeřábník, který do té doby zvedal trubky v železárnách. Buch, žuch, vžžž, moc se s ním nepáral.
Bylo to někdy tak riskantní, že šlo herci o život?
Zažil jsem to dvakrát. Jednou se kaskadér hodně obtížně dostával z plamenů při natáčení Z pekla štěstí, to bylo o fous, a podruhé, když se skoro utopila německá herečka v roli čarodějnice při brodění divoké řeky v Alpách. To bylo hodně ošklivé a nerad na to vzpomínám. Ale i situace, kde nejde o život, mohou být velice nepříjemné. V pohádce Peklo s princeznou je scéna, kdy po princezně leze pavouk. Naše princezna Tereza Voříšková ale trpěla arachnofobií, bylo jí opravdu fyzicky špatně, žádné holčičí "fuj, já se toho štítím, dejte to pryč". Bylo jí opravdu zle. Ale zvládla to!
Na jaké pohádce jste pracoval naposledy?
Na Vánoce běžela pohádka Kdyby byly ryby od Honzy Prušinovského. Není založena na efektech, spíše na hereckých akcích a vtipu, ale triky v ní jsou. Zdá se, že lidi jsou už triky překrmeni, v každé obyčejné reklamě jsou triky, máloco diváka překvapí, došlo k inflaci efektů, tak mám pocit, že se v tomto směru bere trochu zpátečka.
V jakém smyslu?
Začíná se více a účelně kombinovat digitál s klasikou, opět se využívají některé tradiční postupy, které se v počítači jen dočistí a vyladí, aby to bylo precizní. Efektními triky se začíná trošku šetřit. Když zůstaneme u pohádek, tak já mám třeba rád, když se některé triky odehrají mimo obraz, když se čert v plamenech efektně objeví jednou dvakrát, ale potřetí a počtvrté už je jeho zjevení zřejmé třeba jen z toho, že vidíme odlesk záře, slyšíme zahučení a hrdinové se v záběru leknou. Pamatujete na Vetřelce? V jedničce jsme tu mrchu vůbec neviděli a bylo to - pro mě teda určitě - napínavější, než když jí ve dvojce bylo všude plno. V pohádce mám rád očekávání kouzla. Ve své fantazii si to kolikrát člověk vymyslí lépe a zajímavěji.
CELÝ ROZHOVOR ČTĚTE V ČASOPISU TÝDEN, KTERÝ VYŠEL V PONDĚLÍ 22. PROSINCE 2014.
