TÝDEN.CZ oslovil čtyři české filmové režiséry různého naturelu, aby se několika slovy vyjádřili k osobnosti zesnulé legendy českého filmu, Otakara Vávry.
Robert Sedláček:
Neznám všechny jeho filmy; to je jako číst celého Jiráska. Intelektuálně nebezpečný výkon... Smyslem života mu byla práce, nic jiného myslím ho nezajímalo. Tak pracoval a nechal za sebou čitelnou stopu českého maloměšťáckého patosu dvacátého století, jehož je film dokonalým nositelem. Myslím si, že opovrhoval lidmi i společností. Uměl se odstřihnout od reality a snít si ve svých filmech. O lepších lidech, o zlu v člověku. Životní pravdou mu byla seberealizace... V hlavě mi vždycky naskočí obrazy z jeho pohádek o české historii i brilantní studie inkvizitora z Kladiva na čarodějnice. Skvělý řemeslník a brilantní kormidelník v neklidných vodách soubojů velkých pravd. V posledním dokumentu, který o něm byl natočen, řekl naprosto zásadní větu (na otázku, jak se vyrovnával se změnami režimů, v nichž tvořil): Musíte umět házet věci za hlavu. Otakar Vávra zůstane v mém srdci navždy jako jeden z architektů mého nihilismu.
Jan Hřebejk:
Vávra učil tak, že z vás neustále dělal pitomce, u talentovanějších pak docílil toho, že svou blbost skutečně nahledli a jali se se sebou něco dělat.. Prostě přidali. A o to šlo. .. Třeba nám opakoval:Jste snad ještě blbější, než kamerameni(sic!).. To byl náš pan profesor Vávra. Nebyl to geniální talent, ale náročný intelektuál, který na sobě stále pracoval a uměl své zkušenosti předávat. Kolaborace s nacisty se mu vyčítá neprávem, stokrát propíranou Svatováclavskou cenu dostal za Pohádku máje. Vykonal ve svém profesním životě jistě více dobrého, nežli problematického. Sluší se smeknout…
Vít Klusák:
Sedíme se střihačkou Jankou ve střižně a chvilku poté, co zapnula počítač, řekla: "Umřel Vávra." A ačkoliv si Otakara Vávru identifikuju spíš s bezpáteřností, která šla bolševikům na ruku, velikášstvím, které vedlo k pitomým filmům se stotisícovými komparzy a nerudným dědkovstvím, je mi to nějak líto - skrze dotyk lehce slabomyslné nostalgie, že s ním odchází jedna širokánská éra, kam se vejdou filmy pro pamětníky až po Novou vlnu. Upřímně přiznávám, že mě fascinovalo, potkávat živého profesora Vávru na chodbách FAMU, ve škole, kterou před půlstoletím spoluzakládal, působil jako bytost mimo čas a prostor, která ani umřít nemůže, nebo neumí.
Pár letmých postřehů: Je to si 3-4 roky zpátky, co jsem vycházel ze Studia FAMU v Klimentské ulici a postřehl, že pár kroků přede mnou jde Vávra a opírá se o hůlku. Zahnuli jsme do Revoluční a zahlédli tramvaj, která právě přijížděla do zastávky. Vávra si nadhodil hůlku a rozeběhl se. Vytáhl jsem kameru a běžel za ním. Vyběhl do šestadvacítky a nad schody se svižně otočil a tázavě pokývl na pozdrav. Kde ta kazeta asi je...
Máma kdysi vyprávěla, jak se jí Vávra občas ptal: "Tak co, Janičko, už jste u Sparty?" A máma mu opakovaně říkala, že nikoliv a že to neplánuje. On ji přesvědčoval, že by si tím pomohla a ať to ještě zváží. "Spartou" pan režisér mínil kachlíkárnu na Letné. Vázací akt konfidenta...
Vávra prý někde v kuloárech prohlásil, že Adina Mandlová měla nejkrásnější prsa v Praze. To mu závidím.
Jiří Strach:
Patřím ke generaci, která ho cele zbožňuje. Setkal jsem se s ním ještě na škole, tedy už ne přímo jako jeho student, ale na přednáškách filmové estetiky. A to byl dotek s legendou – to cítíte, když něco takového zažijete. První přednášku začal slovy: Když jsme psali s Karlem Čapkem..."
Hrál jsem v jeho filmech už jako kluk. V té době se režisérům vykazovala velká úcta, ale před ním stáli herci národního divadla v pozoru a říkali mu pane profesore, čili už z toho oslovení je zřejmé, jakou měl autoritu.
Co se týče politiky, nerad bych se přidal na stranu jeho kritiků, protože já jsem tu dobu nezažil. Mě nikdo nevyhazoval ze strany a bůh ví, jak by se člověk v té době sám zachoval, třeba v padesátých letech, když vraždili Píku a Horákovou... Čili ctím biblické: Nesuďte a nebudete souzeni. A myslím, že on už teď sám stojí před pánem Bohem...
