Film pod palbou
Šéf Českého centra v Izraeli: V kině se dá zapomenout na sirény

Pořádat festival českých filmů v ostřelovaném Tel Avivu není žádný med, nejen kvůli dopadajícím kusům raket. České centrum se potýkalo i s náhlým zmizením spolupracovníků. "Dostali povolávací rozkaz a druhý den už byli na frontě, agendu nikomu nestihli předat," říká v rozhovoru ředitel centra Lukáš Přibyl.

Do 10. září v Izraeli běží filmová přehlídka Czech Film Week. K vidění jsou nové snímky režisérů Zdeňka Tyce, Alice Nellis, Jana Hřebejka či Martina Duby i debuty Jiřího Mádla a Ondřeje Sokola. Poprvé se tu promítá restaurovaná verze legendárního snímku Františka Vláčila Marketa Lazarová z roku 1967.

Czech Film Week se letos koná už popáté. Jaká je aktuální dramaturgie?

Snažíme se představovat izraelským divákům nejnovější kvalitní české filmy, často v doprovodu jejich autorů, ať už jde o režiséry zkušené nebo debutující. Letos jsme také na oslavu pátého výročí uvedli jednu klasiku - restaurovanou Marketu Lazarovou. V lednu jsme totiž zaznamenali veliký úspěch s restaurovanou kopií Formanova filmu Hoří, má panenko a cinematéky měly zájem o další znovuoživený snímek. Velmi pozitivní kritiky, články a rozhovory v těch nejprestižnějších médiích jako Jerusalem Post, Times of Israel, v několika jazycích - hebrejštině, angličtině, ruštině, dokonce i v arabských novinách, ukazují, že se naše snaha propagovat českou kinematografii v Izraeli snad daří.

Kdo na výběru filmů pracoval?

Vzhledem k tomu, že jsme opravdu malinké centrum, tvoříme ho je jen já a kolegyně na půl úvazku, případně nám vypomáhá kamarádka z ambasády, tak jsem filmy vybíral já. Jak už jsem zmínil, hlavním kritériem je, aby filmy byly nové, z posledního roku, roku a půl, což výběr zužuje. Dále jsme také trochu limitováni financemi - čeští producenti a distributoři nám velmi vycházejí vstříc, tímto jim děkuji, někdy jsou však snímky už mezitím v držení zahraničních distributorů, kteří za každé promítání požadují sumy mimo naše možnosti. Letos jsem však mnoho kompromisů naštěstí dělat nemusel.

Jaké byly reakce na dosud promítané filmy?

Festival stále probíhá, teď se začíná přesouvat do menších cinematék. Ve velkých městech, kde jsem se s hosty mohl účastnit projekcí, byla reakce veskrze pozitivní, dostal jsem řadu děkovných mailů, to je vždy dobré znamení. Letos byla také česká produkce poměrně různorodá, od filmů vážných přes komedie, filmy s hudebním prvkem, "kriminálky", takže každý si v přehlídce mohl najít to svoje.

Festival probíhal za účasti Zdeňka Tyce a Jiřího Mádla. Jak je v Izraeli přijali?

Velice vřele. Izraelci zvlášť ocenili to, že přijeli i přes téměř 4000 raket vypálených z Gazy na izraelské civilní obyvatelstvo. I když během jejich návštěvy už nebylo bombardování tak intenzivní, neunikli mu. Se Zdeňkem nás jeho první nálet zastihl v autě. Nikde pořádný úkryt, ale všude vládl klid a disciplinovanost, se kterou Izraelci rychle vystoupili z aut, vzali děti a kryli je vlastními těly. Na Zdeňka to myslím udělalo velký dojem. Systém protiraketové obrany Iron Dome je sice geniální a většinu raket dokáže sestřelit, nicméně ty rakety dlouhého doletu, které létají na Tel Aviv a Jeruzalém, mají pět metrů, takže i šrapnely ze sestřelené rakety můžou napáchat pěknou paseku. Kus mi spadl nedaleko auta, nechalo to v silnici slušnou díru. Jirka přiletěl v noci, sotva si lehl, už začaly houkat sirény a musel do krytu. Chudák se ani potom moc nevyspal, Hamas si nedal pokoj.

Jak ještě konflikt s Hamasem ovlivňuje průběh akce?

Průběh ani tak ne, ale konflikt zásadně ovlivňoval přípravy festivalu. Kromě regulérní armády bylo na frontu povoláno na devadesát tisíc záložníků včetně řady našich spolupracovníků a partnerů, kteří agendu ani nestihli nikomu předat. Dostali povolávací rozkaz a druhý den už byli na frontě, takže nikdo nebyl k sehnání. Z jihu se evakuovalo na 300 tisíc civilistů, kteří přišli na poněkud méně ostřelovaný sever, takže cinematéku ve Sderotu u hranic s Gazou jsme z přehlídky museli vynechat, protože tam rakety a minometné granáty dopadaly každých pár vteřin.

Plánování je složité, když nevíte, co bude zítra, ale naštěstí se přehlídku letos podařilo uskutečnit, jen to stálo o hodně víc práce a nervů, než by tomu bylo v klidnějších dobách. Ocenil to i list The Times of Israel, který vyzdvihl, že České centrum pokračovalo v programu, i když se většina kulturních akcí rušila. Teď zavládlo měsíční příměří, snad vydrží, i když Hamas jedenáct předchozích dohodnutých příměří porušil.

V trvalý mír se asi moc věřit nedá, raison d'etre Hamasu je vyhlazení Izraele a Židů, svoji chartu nejspíš nepopřou. Hizballáh v Libanonu, al-Kajda a Islámský stát na Golanech a v Sýrii, Hamas v Gaze, není to právě přívětivý kout světa. Izraelci jsou v tomhle opravdu úžasní, teroristi chtějí, když už se jim nedaří Izraelce vyvraždit, vyvolat strach, nejistotu, narušit normální život. Izraelci si ale svůj svobodný a demokratický způsob života opravdu nehodlají nechat vzít, takže chodí do kina, rakety nerakety. Pomáhá i to, že většina veřejných budov je v Izraeli postavena tak, aby odolala bombardování. A kino je vlastně takový kryt, kde člověk může na chvíli zapomenout na sirény venku a na strach o syny, kteří bojují proti extremistům v Gaze. Návštěvnost byla oproti minulému ročníku nepatrně menší, ale vzhledem k situaci zcela překonala moje očekávání.

Jak se Czech Film Week za pět let existence posunul?

Můžu mluvit jen o posledních dvou ročnících, u kterých jsem byl. O dramaturgii jsme už mluvili, potěšitelné je, že se zvyšuje návštěvnost. A přes název už také nejde o filmový týden, ale o týdny tři. Rovněž mediální odezva, kdy o naší přehlídce mluví celostátní deníky a televize, je potěšující.

Ředitelem Českého centra v Tel Avivu jste od roku 2013. S jakými obtížemi jste se za tu dobu musel potýkat?

Etablovat se na kulturní mapě Izraele - ve filmu to problém nebyl, ale v ostatních oborech se o existenci Českého centra příliš nevědělo. Hned na začátku mého působení se moje kolegyně kvůli práci manžela stěhovala do Německa, takže jsem na všechno byl chvíli sám, její nástupkyně pak záhy odešla na mateřskou, tak se situace opět komplikovala, pak skončil bývalý velvyslanec Tomáš Pojar a kulturní atašé, se kterými jsme skvěle spolupracovali, což byla také velká ztráta. A teď ta válka. Nicméně věřím, že se nám daří se se vším vypořádávat.

A co považujete za své největší dosavadní úspěchy v pozici tamního ředitele?

To, že jsme jen za minulý rok, od minulého září do teď, mohli v Izraeli přivítat 84 hostů a představit je izraelské veřejnosti, kromě zmíněných Zdeňka Tyce a Jirky Mádla třeba režisérku Agnieszku Holland s Hořícím keřem, kterou doprovázela herečka Táňa Pauhofová, scenáristu Petra Jarchovského, režiséra Petra Zelenku, Ivu Bittovou... Asi nejvíc jsme měli hudebních akcí, třeba kapely Please the Trees nebo Zuby Nehty. Nebo divadelní soubor Krepsko, Davida Vávru a Radovana Lipuse, taneční skupinu VerteDance a mnoho dalších. Daří se nám rozvíjet i spolupráci s Palestinou, takže v nově vznikajícím městě Rawábí nedaleko Ramalláhu například proběhlo měsíční sochařské symposium, kdy čtveřice mladých českých sochařů z místního kamene vytvořila sochy, které nyní město zdobí. Pyšný jsem taky na úspěch koncertů kapely The TapTap. Dostat třicet hudebníků s postižením tak daleko vůbec nebylo jednoduché.