Dobré to bylo, může si říct divák, který na skončivším filmovém festivalu v Karlových Varech sledoval soutěžní sekce. Dobré to bylo hlavně díky pestrému výběru, který někdy ve zpětném pohledu schopně suploval kvalitu jednotlivých filmů. A dobré to bylo i díky výrokům poroty vedené polskou filmařkou Agnieszkou Hollandovou. Maďarský vítěz Velký sešit Křišťálový glóbus unese, herecká cena pro výborného Ólafura Darriho Ólafssona z islandského alkoholického tripu XL překvapí, zvláštní uznání pro anglické Pole v Anglii naštve - od toho ceny jsou, aby bylo o čem mluvit.
Zkratkovité myšlení to může vidět jasně: Křišťálový glóbus získal film odehrávající se ve střední až východní Evropě během druhé světové války proto, že se podobným snímkům šéfka poroty Hollandová ráda věnuje (natočila v tomto ranku například vynikající tituly Evropa, Evropa nebo V temnotě). A Zvláštní uznání poroty pro polskou Papuszu, portrét "nejslavnější cikánské básnířky na světě", vypadá jako malá domů. Ale poroty většinou fungují konsenzuálně. Velký sešit s sebou prostě z definice nese velká témata a Křišťálový glóbus dostal od úplně jiné poroty před lety jiný film režiséra Papuszy Krzysztofa Krauzeho Můj Nikifor, rovněž portrét "nestandardního" umělce.
Cenu za režii pak přejme Janu Hřebejkovi: jeho Líbánky, komorní drama o dávném přečinu, který naruší jihočeskou svatbu, mají spoustu chyb, ale režie je v nich nevinně. To, co Hřebejk dokázal ze špatného scénáře Petra Jarchovského vymlátit, si vlastně zasluhuje obdiv. Režijně nejlepší je výmluvně ve chvílích, kdy scénář říká minimum - třeba v až dokumentárních prostřizích, kdy si mladík ve výborném podání Jiřího Černého na svatbě jen tak hraje s dětmi.
Pole v Anglii, oceněné Zvláštní cenou poroty - dobře, aspoň se můžeme trochu vztekat. Film, který vypadá jako černobílá študácká historická legrácka za pár šupů, se dočkal ocenění, přejme mu to taky. Ale bavme se hlavně na XL. Islandský zástupce v hlavní soutěži byl velkým překvapením už jen tím, že se do ní dostal: nejde o žádnou ušlechtilou nudu ani formální experiment, jaké na festivalech bývají až příliš často k vidění, nýbrž o jednu dlouhou party, která možná může vypovídat o nedávné islandské ekonomické krizi, ale je prostě... jednou dlouhou videoklipovou party v hlavní roli s nechutným, obtloustlým a upoceným politikem v podání Ólafura Darriho Ólafssona. A ten získal od poroty cenu za nejlepší mužský herecký výkon. Být nechutný, obtloustlý a upocený není až takové umění, ale kdo Ólafssona zná například z filmů Baltasara Kormákura (v kinech ještě stihnete jejich výborné Hluboko), ví, že jde o vynikajícího herce, který skrze nenápadnost svého výkonu často klame tělem.
Osobně jsou pro mě v hlavní soutěži klíčové řecké Září, studie vztahu mezi osamělou ženou a mámou od rodiny, a ruská Hanba, ohlédnutí za vdovami po vojácích z ponorky Kursk. V obou případech jde o takzvané "ženské" filmy; mrazivou Hanbu nicméně natočil muž (Jusup Razykov), zatímco výsostná autorka tuzemských "ženských" filmů Alice Nellis na festival mimo hlavní soutěž přivezla svou novinku Revival o čtyřech zestárlých chlapech - muzikantech. A dostala za ni Diváckou cenu. I to jsou nicméně zprávy, které korespondují s letošním vyzněním Karlových Varů: škatulky neexistují.
A tak nezbývá než přisadit si, že možná nejkrásnějším titulem, který letos na festivalu běžel, byl western Nebeská brána z roku 1980 - nádherný velkofilm považovaný za jeden z největších propadáků všech dob, jenž přitom spolehlivě dojímá i čtvrtou dekádu po svém natočení. Rekonstruované verze se ve Varech také dočkali trezoroví a nestárnoucí Všichni dobří rodáci Vojtěcha Jasného, skvěle přijímaní už v době svého vzniku (1968). Těžko říct, co bude dojímat a nestárnout čtvrtou dekádu od dneška. Ale je skvělé potvrdit si, že u filmu není nic tesané do kamene a že filmy stárnou různě. Diváci do Varů jezdí i proto, aby jednou mohli říct vnoučatům - my jsme to tehdy viděli první.
