Steven Spielberg zakoupil práva na adaptaci slavného belgického komiksu o reportéru Tintinovi už v roce 1983, ale trvalo dalších téměř dvacet let, než film podle populární série vznikl. Snímek využívá nejmodernější technologie, ale zapomíná na příběh a neví, pro koho je vlastně určen.
Reportér Tintin má při sledování svých kauz víc štěstí než rozumu a vždy se může spolehnout na svého věrného psa Filutu. Poprvé se světu představil v roce 1929, kdy jeho duchovní otec, vystupující pod jménem Hergé, publikoval první komiks s tímto hrdinou. Tintinovy příběhy si vždy uchovávaly nostalgii koloniálního světa - do té míry, že jsou některé z nich dnes považovány za rasistické. Vlastně není divu, že po chlapci s neposlušnou čupřinou sáhl právě Spielberg, pro něhož je nostalgie hlavním tvůrčím principem: nostalgie po dětství, po starých časech i po dávných kinematografických postupech.
Všechny tři druhy lásky k minulosti jsou ve Spielbergových Tintinových dobrodružstvích přítomné. Příběh, pokud se tak dá chatrnému ději říkat, je vhodný pro děti kolem osmi let. (Reportér je na stopě pokladu - a to je tak nějak všechno.) Odehrává se v oněch idealizovaných meziválečných časech - a ještě hlouběji, protože do Tintinova pátrání je vložená historka o potopení zlatem naložené plachetnice dávno v 17. století. A celé je to vyprávěno tak, aby filmoví vědci mohli hýkat blahem nad sebereflexivitou filmového média, používáním desítky let starých narativních prostředků, citacemi starých filmů a tak podobně.
Taková kombinace bohužel nejde úplně dobře dohromady; přidejme k tomu fakt, že Tintin, kterého známe jako placatého omalovánkového panáčka v primitivní komiksové stylizaci, je tu vyvedený nejmodernější počítačovou technologií a nasnímaný podle pohybů živého herce, což na plátně s kouzlem originálu dosti kontrastuje. Spielbergova Tintinova dobrodružství jsou zkrátka dalším z režisérových pokusů, jak využít ty nejsoučasnější prostředky k vyprávění toho nejpřímočařejšího příběhu. A prostředky holt nad příběhem tentokrát vyhrály.
