Pokud vám zemře čtrnáctiletá dcera a vy jste přesvědčeni, že to nebyla nešťastná náhoda, ale vražda, nejspíše také nebudete sedět s rukama v klíně. Boj otce s domnělým vrahem, úřady a policií ve filmu Spravedlnost pro mou dceru trval neskutečných sedmadvacet let. Tak dlouho coby rodič trpěl bezprávím, které na něm bylo spácháno. Jako ozvěna Festivalu francouzského filmu, kde měl českou premiéru, vstupuje snímek tento týden do běžné kinodistribuce.
Síla koprodukčního francouzsko-německého filmu je především v nosném tématu, jež je založeno na skutečných událostech. Celý příběh, který divák na plátně vidí, se opravdu udál, navíc postavy nesou skutečná jména jeho aktérů. Je to největší plus a zároveň minus filmu - pokus o přesnou rekonstrukci je prováděn na úkor standardních filmařských postupů, takže tím příběh dost trpí.
Smrt ve čtrnácti
André Bamberski (Daniel Auteil) je otcem čtrnáctileté dcery Kalinky (Emma Bessonová), která jede část prázdnin strávit do Německa ke své matce a jejímu manželovi, jímž je doktor Dieter Krombach (Sebastian Koch). Odtud dostane šokovaný otec zdrcující zprávu: jeho dcera je mrtvá. Postupem času začínají na povrch vyplouvat zvláštní okolnosti provázející dívčinu smrt, například podivná pitva - té se účastnil i doktor Krombach, prý proto, aby se ujistil, zda na patologii nic nezanedbají. Přitom okolnosti stále více a více ukazují právě na Krombacha, což si její otec postupně uvědomuje, až je nakonec přesvědčen o jeho vině, o tom, že právě on může za smrt jeho dcery. Jenže se zdá, že kromě něj to nikdo nevidí...
Spravedlnost pro mou dceru není snadno stravitelný film. Vedle náročnosti tématu a dusivé atmosféry beznaděje a zmaru i tempo odpovídá rozpětí doby, během níž se odehrává: po období o hodně přesahující třicet let, od sedmdesátých roků po dobu nedávno minulou, včetně sedmadvacetiletého období, kdy se zoufalý otec snažil úřady přesvědčit, kdo je Kalinčiným vrahem. Přestože stopáž není nejdelší, pouhých 87 minut, subjektivně působí jako mnohem delší. Přednost dostala realističnost před dramatizací, což snímku určitě neprospívá.
Sólo pro Auteila
O kvalitách již šestašedesátiletého francouzského herce Daniela Auteila není třeba příliš pochybovat, na svém kontě má dva Césary, což je nejvyšší francouzské filmové ocenění, cenu BAFTA nebo cenu za Nejlepšího herce z festivalu v Cannes. Vytvořil spoustu nezapomenutelných rolí a Spravedlnost pro mou dceru mu poskytla prostor pro další skvělou kreaci, kdy obsáhl mladého otce i životem zlomeného starého muže. Pro věkové proměny nedostal příliš maskérské podpory, musel si vystačit sám - a podařilo se mu to výborně. Má-li smysl - kromě boje o spravedlnost - snímek vidět, je to právě kvůli Auteilovi.
Spravedlnost pro mou dceru je filmem s rokem výroby 2015, do našich kin se ale podle očekávání nedostal. Český divák tak dostal šanci na již zmíněném Festivalu francouzského filmu, kdo ji promarnil, nechť nyní rozhodně neváhá. Ani v malých artových kinech se asi neohřeje dlouho. Vlastně není divu, snímek jen potvrzoval letošní trend, že vyjma příjemné komedie Za láskou vzhůru stojí francouzská kinematografie v rámci Evropy až kdesi v pozadí za těmi z Německa, Maďarska nebo Švédska.
