Tři bratři, filmová pohádka Jana Svěráka podle scénáře jeho otce Zdeňka, naznačuje, že by se česká kinematografie mohla po plonkovém dvacetiletí navrátit ke svému rodinnému stříbru.
Šípková Růženka, Červená karkulka, Maruška a dvanáct měsíčků - samá pohádková klasika. Ty tři příběhy spojuje i fakt, že všechny mají silné ženské hrdiny. Jak z nich ale udělat jeden film? Zdeněk Svěrák vzal tři "minioperky" pro děti, které na motivy zmíněných pohádek vytvořil s Jaroslavem Uhlířem (čtvrtá, o Budulínkovi, se do konceptu jaksi nehodila), a připsal k nim příběh o třech bratrech, co hledají nevěsty. Respektive posílá je za nimi jejich otec, aby měl komu odkázat grunt.
Tuzemské filmové pohádky ohýbaly předlohy od Němcové, Erbena či bratří Grimmů často podle ideologií. Tři bratři ideologizováním netrpí, daří se jim na to nejlepší z české pohádkové tradice navázat hravostí, spoléháním na kýč v rozumné míře, používáním písniček a bezbolestnou neškodností.
Tři bratři přicházejí do kontextu pohádkové tvorby připraveni. Režisér Jan Svěrák si žánr osahal už prostřednictvím svého předchozího dětského filmu Kuky se vrací (2010), k němuž si napsal scénář sám. (Režírovat měl i další pohádku Sedmero krkavců, tu však nakonec realizovala autorka scénáře Alice Nellis; premiéra má být příští rok.) Ke Třem bratrům pak napsal scénář Svěrák starší, celoživotně proslulý svou učitelskou didaktičností. Ta je však v daném žánru právě potřeba. Oproti mottu, jež sám Zdeněk Svěrák v roli poučujícího vypravěče na začátku filmu prosloví, jsou pohádky něčím víc než jen příběhy o boji dobra proti zlu: jsou hlavně kompilátem pravidel, která člověk nesmí překročit, a ty je třeba dětem natlouct do hlavy už v útlém věku.
CELÝ ČLÁNEK SI PŘEČTĚTE V NOVÉM VYDÁNÍ ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ VYCHÁZÍ V PONDĚLÍ 18. SRPNA.
