Festival íránských filmů
Svoboda pod rouškou hidžábu
13.01.2016 18:00 Rozhovor
V Íránu mají ženy mají kromě jiného zakázáno i zpívat na veřejnosti. O tom, a o životě pod hidžábem vypráví dokumentární snímek Píseň bez domova, který je k vidění na právě začínajícím Festivalu íránských filmů v Praze. Jeho protagonistka, teheránská skladatelka Sara Nadžáfí, a její bratr Ajat, který snímek režíroval, dali rozhovor časopisu INSTINKT.
Dostali jste se až k duchovnímu vůdci, který na kameru vysvětluje, proč vlastně íránské ženy nesmějí zpívat sólo...
Ajat: To je celá Sara! Přišla za ním zahalená do čádoru (černý plášť zahalující celou postavu, pozn. red.) s tím, že si dělá osobní rešerši pro studium islámu. A ajatolláh jí odpověděl, že zákaz zpěvu pro ženy platí proto, že při poslechu ženského sólového hlasu by se muži mohli vzrušit. Ajatolláhové hrozně rádi mluví o náboženství, on byl dokonce naší návštěvou velice potěšen.
Uspokojilo Vás jeho vysvětlení?
Sara: Šla jsem za ním, abych to pochopila, ale nepochopila jsem nic.
Ajat: Já jsem přesvědčený, že ten ajatolláh sám nevěří tomu, co říká. Ví, že to je nesmysl, stejně jako ví, že je nesmysl, aby tam Sara seděla zahalená v čádoru. Ale taková je oficiální linie. Ženy jsou trestané za to, že chlapi jsou slaboši a nedokáží mít pod kontrolou své chování.
Změnila se v Íránu situace žen poté, co v roce 2013 nastoupil do prezidentského úřadu Hassan Rouhani?
Sara: Ne.
Ajat: Rouhani vzal do vlády několik žen, ale musejí být zahaleny v čádoru. V privátní sféře, v byznysu je mnoho velice vlivných žen, ve vzdělávacím systému máme dokonce více univerzitních profesorek než Německo. Když se ženy drží pravidel, tak mají vykolíkované hřiště. Ale třeba prezidentkou se asi žena stát nemůže, a určitě ne náboženským vůdcem ajatolláhem.
Sara Nadžáfí (34) |
Ajat Nadžáfí (38) |
Íránská skladatelka, vystudovala skladbu a klavír. Film Píseň bez domova o její snaze vymanit se ze sítě zákazů a uskutečnit v Teheránu mezinárodní koncert pro ženské hlasy získal cenu publika za nejlepší dokument na Mezinárodním filmovém festivalu v Montrealu a aktuálně je k vidění na Festivalu íránských filmů. Žije v Teheránu. | Íránský dokumentarista a divadelní režisér, bratr Sáry Nadžáfí. Vystudoval scénografii v Teheránu a kulturní studia v Kostnici. Jeho snímek Football Under Cover o íránských fotbalistkách hrajících v hidžábu získal cenu Teddy na Berlinale v roce 2008. Žije v Berlíně. |
V čem jsou ženy v Íránu ještě omezovány?
Sara: Skoro ve všem. Když mi prošla platnost pasu, bez manželova souhlasu by mi nový nevydali.
Pořád existuje v Íránu pohlavní segregace?
Sara: Ano. Třeba v autobusech. Ženy sedí vepředu a muži vzadu.
Ajat: Když řídí žena, tak ženy sedí vepředu, když řídí muž, tak je to naopak. Ale v metru, v taxíku nebo v dálkových autobusech to neplatí.
Co třeba pláže nebo bazény?
Ajat: Tam chodíme dohromady, rozhodně. A plaveme tam spolu nazí! (Ajat se tváří naprosto vážně.)
Sara: Ty kecáš! (Oba vyprsknou smíchy) Bazény mají jinou otevírací dobu pro muže a jinou pro ženy. Na severním pobřeží Íránu je jedna pláž vyhrazená ženám, jinde se musejí jít schovat za plentu.
Ajat: Můžete si jít s rodinou zaplavat, ale pokud žena nechce plavat v dlouhém černém baloňáku zvaném hidžáb, nýbrž v bikinách, tak musí jít do speciálního úseku pláže ohrazeného plentou.
Sara: Ženy hrají v hidžábu i fotbal.
Ajat: Hidžáb řeší všechno.
Ještě stále platí, že se muž může rozvést tím, že řekne ženě třikrát za sebou "Rozvádím se s tebou"?
Sara: Ano.
Ajat: Ne, musí jít k soudu.
Sara: On může jít k soudu a rozvést se se mnou, ale já nemůžu jít k soudu a rozvést se s ním. Má více práv než já. Ženy po rozvodu nedostávají do své péče děti, ty zůstávají u otce.
Ajat: Muži mají obecně více práv, ale ženy také mohou něčeho dosáhnout ve svůj prospěch.
Sara: Jenže to je složité. Ale můj manžel je fajn. Vystupuje i ve filmu, zpívá tam.
Zákon o rodině se za poslední dekády často měnil, že?
Ajat: Je mnoho žen, kterým ta ideologie vyhovuje, cítí se ochraňovány. Muž je zodpovědný za obživu, pokud ženě neposkytuje dost prostředků, tak ona má právo se s ním kvůli tomu rozvést. A pak je tu mahr, (svatební věno, které dává ženich nevěstě, aby ji zajistil pro případ ovdovění nebo rozvodu, pozn. red.). Musíte si uvědomit, že zejména v chudých rodinách na venkově je mahr jedinou podporou, které se ženě dostává.
Saro, při přípravě koncertu jste cestovala i do Paříže. Na záběrech je vidět, že jste ve svobodném světě jak ryba ve vodě. Nechtěla jste emigrovat?
Sara: Nikdy mě nenapadlo odejít z Íránu, já to tam miluju a navíc si myslím, že to je místo, kde mám co říct. Tady bych neměla co říkat, já patřím tam. Navíc, co je důležité - nová generace je velice jiná, můžu je podpořit a oni mohou podpořit mě, i kvůli ní je dobré, abych zůstala v Íránu.
Ajat: Opravdový život se v Íránu odehrává v soukromých domech, tam nikdo vaši svobodu omezit nemůže. My jsme ji doma měli. Ale já byl přesto v beznaději, potřeboval jsem svobodu i venku, proto jsem odešel.
Můžete volně cestovat?
Ajat: Překážky nám kladou hlavně cizí ambasády. Írán naopak chce, aby lidé jako Sara ze země odešli. Jenže je složité dostat vízum. A když už ho dostanete, tak vás pak v zahraničí tři čtvrtě hodiny vyslýchají na letišti jenom proto, že jste Íránec nebo Íránka. Jako se stalo Saře na letišti v Praze (rozhovor se sourozenci Ajatovými vznikal v Praze loni na jaře, pozn. red). Lidé, kteří chtějí mluvit svobodně jako Sara, celá ta nová generace, chtějí být slyšet. Ale naše vláda nás ignoruje a svět nám nechce naslouchat.
Váš film o touze po svobodě ženského zpěvu se, předpokládám, v Íránu do distribuce nedostane?
Ajat: Ne. Ale to neznamená, že ho nikdo v Íránu neuvidí. Já naopak doufám, že ho uvidí co nejvíce lidí! Můj předchozí film vysílala v Íránu zakázaná stanice BBC Persian a koloval na DVD s perskými titulky. Zakázané filmy na DVD se do íránských ulic dostávají v podstatě vzápětí, perské titulky se k nim vyrábějí v Turecku nebo v Malajsii.
Takže cenzuru nemá íránský režim tak úplně pevně v rukou?
Ajat: V době internetu a satelitů ta cenzura přece vůbec nemůže fungovat! Například v Íránu je zakázán Twitter, a přitom všichni vysocí představitelé státu ho používají. Pokud chcete vědět, co si myslí ajatolláh Chamaneí, sledujte ho na Twitteru! A vrcholem všeho bylo, když (izraelský ministerský předseda) Netanjahu v americkém kongresu chtěl poukázat na to, jak je Írán nebezpečný a citoval přitom tweet Chamaneího. To je ten nejabsurdnější moment v moderní politické historii!
Saro, jak to bylo s cenzurou koncertu, který jste chtěla v Teheránu zorganizovat?
Sara: Já jsem skladatelka, skládám hudbu i pro ženy, jejich problém je i můj problém, chci, aby měly možnost zpívat na koncertě. A tento problém jsme museli nahlodat zevnitř, nemohli jsme čekat, až se něco stane zásahem zvenku. Museli jsme žádat o povolení uspořádat koncert, potřebovali jsme povolení pro texty všech písní, to trvalo strašně dlouho, dvakrát to zamítli, až napotřetí povolili. To v tom filmu ani není vidět, jinak by musel trvat aspoň pět hodin.
Když se Vám podařilo konečně vyběhat všechna povolení a přijeli hudebníci z Francie a Tuniska, tak Vám Ministerstvo kultury a islámských záležitostí koncert na poslední chvíli stejně zakázalo...
Sara: Byla jsem strašně rozezlená. Řekla jsem jim, že v tom případě cizinci odjedou z Íránu s vědomím toho, jak tu nic neplatí a vše se může na poslední chvíli změnit. A že odjedou s vědomím, jak jsou na tom iránské zpěvačky bídně, a že o tom jistě rádi poreferují ve světě.
Ajat: V tomto bodě pro mě jako filmaře byl jeden z nejzajímavějších okamžiků celého filmu. Najednou bylo vidět, jak Sara odkládá všechny masky, jak je rozčilená, protože si uvědomuje, že když to teď neustojí, tak koncert nebude. Koncert nakonec byl. Měli jsme právě zbrusu novou vládu prezidenta Rouháního, která chtěla vyslat do světa pozitivní signál.
Tak trochu ode zdi ke zdi, to je metafora pro postavení žen v íránské společnosti, že?
Ajat: Doby byly různé. Když ("královna perské hudby") Qamar zpívala v roce 1924 poprvé na jevišti bez hidžábu, tak ji strčili do vězení. O deset let později za vlády šáha Pahlávího zase policie atakovala ženy v ulicích a hidžáby jim násilně strhávala. A po islámské revoluci v roce 1979 se hidžáb stal zase povinným.
Co se stane, když Íránka poruší povinnost zahalit se na veřejnosti?
Sara: Při odletu jsem měla problém na letišti, můj zimník se jim zdál moc krátký. Měl by být pod kolena. Musela jsem podepsat, že už se to nestane. Dříve takovéto problémy na letišti nebývaly.
Ajat: Poprvé si vás předvolají a musíte jim podepsat, že už to nikdy neuděláte. Příště to bude horší. Je za to i vězení nebo zbičování.
A jak se trestá ženský sólový zpěv na veřejnosti?
Ajat: Přijde policie a vykáže vás. Zakáží vám zpívat vůbec. Jsou iránské zpěvačky, které zpívají v zahraničí a domů se vracejí bez problému. V Německu dokonce íránská ambasáda na takový jeden koncert posílala pozvánky, to bylo absurdní.
Sara: Ten zákaz sólového ženského zpěvu platí na území Íránu. Ženy mohou zpívat, ale ne sólo. Anebo sólo, ale jenom pro ženské publikum. Když se proflákne, že Íránka zpívala sólo v zahraničí a bez hidžábu, tak to může být problém.
Vy jste se nebáli při natáčení filmu nést svoji kůži na trh?
Sára: Ne, nikdy mě nenapadlo se bát. Nikdo ostatně nevěděl, že ten film děláme. Postupovali jsme přitom velice obezřetně. Jsem pyšná, že se to podařilo.
Ajat: Já žádný hrdina nejsem, Sára ano. V Íránu jsou větší hrdinové, třeba odvážní režiséři, jako je Džafar Panahí (Panahí dostal v roce 2010 šestiletý trest vězení a dvacetiletý zákaz tvorby za svou údajnou protistátní činnost. Jeho snímek Taxi, který získal v nepřítomnosti autora hlavní cenu na letošním festivalu Berlinale, bude rovněž promítán na Festivalu íránských filmů v Praze, pozn. red.). A je spousta jiných režisérů, kteří žijí v Íránu a daří se jim navzdory všemu dělat úžasné snímky.
- 5. ročník Festivalu íránských filmů proběhne od 13. Do 17. ledna 2016 v pražských kinech Světozor, Bio Oko a Lucerna, poté zavítá do Brna a do Bratislavy. Zahajovacím filmem bude křehké zamyšlení o lásce a paměti, soutěžní snímek Kolik je ve vašem světě hodin? režiséra Safi Jazdiana, který film osobně uvede. Ve filmu hrají íránské hvězdy Leila Hatami a Ali Mosaffa, kteří tvoří pár nejen ve filmu, ale i v reálném životě. |
- V soutěžní sekci celovečerních filmů nebude chybět ani mnohovrstevnatá mozaika života ze současného života v Íránu Taxi Teherán režiséra Jafara Panahího, který získal hlavní cenu na Berlinale 2015. Jafar Panahí se podílel i na dalším pozoruhodném snímku, a to jako spoluscenárista prvního česko-íránského koprodukčního snímku Obyčejný člověk režiséra Majida Barzegara, který bude přítomný na české slavnostní premiéře v Kině Lucerna 16. ledna, film poté vstoupí do české distribuce. |
- Dalším soutěžním snímkem je dobrodružná cesta bizarní trojice po přelidněném Teheránu, celovečerní debut Riziko kyselého deště režiséra Behtashe Sanaeeha, Pád do hlubin režiséra Hameda Rajabiho, za který získal cenu FIPRESCI na Berlinale, mozaika sedmi lidských životů Příběhy režisérky Rakhshany Bani-E'temad, snímek Dnes režiséra Rezy Mirkarimiho, který měl premiéru na festivalu v Torontu a debut režiséra Nimy Javidiho Melbourne, který zahajoval Týden filmových kritiků v Benátkách. |
- V rámci zvláštního uvedení na slavnostním zakončení festivalu bude promítnut snímek Rukopisy nehoří režiséra Mohammada Rasoulofa, vítěz ceny FIPRESCI v Cannes a také zatím nejprovokativnější film současné íránské kinematografie, který se zabývá šokující tématikou íránské tajné služby. |
- Dokumentární sekce spolu s dalšími atraktivními tituly nabídne dokument Dingomaro: Íránský černý jih, roztančený a živý portrét jednoho z nejúspěšnějších hudebníků z jižní íránské provincie Hormozgán, jehož režisér Kamran Heidari bude také hostem festivalu. |
- Na české plátno se dostanou i dva nejlepší afghánské filmy za poslední čtyři roky a kandidáti na Oscara, jež osobně uvedou jejich režiséři. Jde o snímky Kouzelný kámen režiséra Atiqa Rahimiho, na jehož scenáři spolupracoval i Jean-Claude Carrière známý snímky jako Plechový bubínek, Nesnesitelná lehkost bytí nebo Bílá stuha. Druhým snímkem je Kontejner lásky režiséra Jamshida Mahmoudiho, citlivé drama o setkání íránského chlapce a mladé afghánské uprchlice. V porotě zasedne Siddiq Barmak, afghánský režisér a držitel Zlatého glóbu za nejlepší cizojazyčný film Osama. |
Kompletní program Festivalu íránských filmů a prodej vstupenek na doprovodný program viz www.iranianfilmfestival.cz.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.