Dokáže zahrát lolitku i zralou sebevědomou čtyřicátnici. Možná i proto jde herečka Táňa Pauhofová z role do role. Pokud zrovna nehraje v divadle, určitě filmuje. A do toho musí zvládat premiéry i všetečná média. Být středem pozornosti přitom nesnáší. "Celý život trpím pocitem studu," přiznává.
Bylo naivní myslet si, že si jedna z nejvytíženějších slovenských hereček najde celou hodinu na rozhovor. Minulý týden odjela po premiéře filmu z Prahy, aby na chvilku zakotvila doma v Bratislavě, protože hraje v tamním Národním divadle a pak vyráží do Košic zkoušet novou hru. I proto jsme si s ní nakonec popovídali po telefonu, netušíce, jak je to pro ni těžké. Během rozhovoru se totiž přiznala, že má z telefonování fobii. Náš hovor nakonec dokázala přijmout, ale jak přiznává "až po náročné psychické přípravě".
Ve filmu Filipa Renče jste si zahrála Lídu Baarovou, v televizní minisérii Hořící keř zase Dagmar Burešovou, právničku Palachovy rodiny. Máte za sebou i postavy neurotické Stelly ve hře Tramvaj do stanice Touha či svůdnice ve filmu 3 sezony v pekle. To je obrovský rozkmit rolí...
Ale vždyť to mě na hraní právě nejvíc baví! Najdu v sobě různé bytosti, zákoutí. Z hereckého pohledu je největším strašákem škatulka, do které se herec zavře a nemůže pak růst a vyvíjet se.
Jaké to je převléknout se v noci v divadle za femme fatale a ráno se mentálně převtělit do dívky s nesmírně těžkým osudem?
To je dobrodružná jízda. Jednou se mě někdo ptal, jaká jsem, jak bych se sama charakterizovala. Přišla jsem na to, že kromě toho, že jsem plachá, mám také sklony k melancholii a jsem hodně hravá. Zároveň jsem zjistila, že v sobě dál nesu snad úplně všechno, i tu osudovou ženu, malou holčičku a leccos dalšího. Každý má přece v životě svá různá já, v různých situacích je podle potřeby vytahuje a hraje různé role. Jeho energie se mění a střídá. Lidé to dělají podvědomě, já to dělám zcela vědomě, je to moje práce. Jde o totéž.
Plachá herečka. To nejde moc dohromady, nemyslíte?
Nevím proč, ale celý život trpím konstantním pocitem studu. Mám potřebu schovat se. Pozornost, která je součástí mé práce, je pro mě nepředstavitelně náročná. Pořád se na mě někdo dívá, hodnotí, pořád se ptá, a to ne vždy pěkně - a já pak mám pocit, že se musím neustále veřejně obhajovat. Vzhledem k tomu, jak jsem plachá, mi na popularitě připadá nejnáročnější vůbec ji zvládnout. Třeba nedávná premiéra komedie Všechno nebo nic - nemůžu říct, že bych si ji nějak enormně užívala. Jsem ráda, že diváci chodí do kina, to je k nezaplacení, ale ten zbytek, mediální pozornost a humbuk kolem, mi není příjemný. Pro sebe si to celé zpětně hodnotím tak, že jsem to prostě zvládla.
Od "zvládnout to" k "užít si to" je ale na míle daleko, ne?
Ano, takhle je to pojmenováno přesně. Slovo "užít si" v těchto souvislostech a v mém případě vůbec nefiguruje. Já si užívám tvorbu, svou práci, a mám radost, když si něco, co udělám, najde diváka.
Pochybujete o sobě?
Ano, mám pochybnosti, obavy, stydím se, pořád dokola a všechno dohromady. Ve své podstatě nejsem extrovert. Extrovertní jsem mezi blízkými, kde se můžu uvolnit, jinak jsem opravdu plachá.
Musíte se kvůli tomu nějak speciálně připravovat, abyste společensky obstála třeba na premiéře?
Je to součást mé práce, říká se tomu mediální prezentace. Musím vložit do role herečky na veřejnosti co nejvíc přirozenosti i mimo kameru nebo jeviště. To je taková psychická příprava. Nevím, jestli mi rozumíte. Pro mě je to prostě náročné. Před kamerou je to ale jiné, když mám roli, otevře se ve mně něco jako štít. Nejsem v tu chvíli sama za sebe, a tak nejsem plachá. Prostě hraju. Každý film je pro mě jako pro člověka dobrý trenažér. Kdybych nebyla herečka, pravděpodobně bych někde v tichosti seděla zavřená a něco studovala. Takhle mám možnost učit se zvládat i věci, které pro mě nejsou zrovna nejpřirozenější. A to je fajn. Zvládám to čím dál lépe. I když z toho někdy nemám moc radost.
Co s vámi dělá kritika?
Víte co? Já mám velmi dobrý trénink. Po kritických reakcích na filmy Wilsonov nebo Lída Baarová jsem otrlejší. To pro mě byla velká škola! Naučila mě nemít po čtení recenzí chuť jít se okamžitě oběsit.
Na jaké role si v dohledné době přečteme recenze?
Zanedlouho začínám zkoušet dvě hry. Jiří Havelka k nám do Slovenského národního divadla přichází režírovat hru Elity a v divadle v Košicích budu hrát Annu Frankovou. Takže studuju, čtu a mezitím hraju představení. K tomu ale momentálně musím řešit to, co každý: banky, úřady, daňová přiznání...
Četli jsme několik článků o vašem ne úplně jednoduchém dětství s dominantní matkou. Přemýšlíte někdy, jak asi zvládnete životní roli matky vy?
Kde začít? Samozřejmě že toužím být mámou a ideálně, ve svých iluzorních představách, bych chtěla mít dokonce tři děti. Ale vycházím z nulové zkušenosti a až po prvním dítěti zřejmě uvidím, jestli jsem schopna počet jedna rozšiřovat na dva až tři. Ano, mé dětství nebylo zrovna růžové, ale zpětně jsem vděčná za to, co jsem v něm prožila. A myslím si, že skrze svou dlouhodobou práci a pozorování trochu začínám chápat i své rodiče. Já bych na to ale šla jinak, protože to tak prostě cítím.
Jak jinak?
Nejdůležitější je, aby se moje děti cítily milované a podporované. A užily si co nejvíc legrace a zážitků.
Zdůrazňujete, že jste plachá a melancholická. Zároveň ale musíte být obrněna vůči bulváru, který nesnášíte. Nebo se prát o role a být tvrdá při jednání s producenty. Jak to zvládáte?
To jsou dvě zcela odlišné věci. Začnu tou druhou. Prát se o role jsem se dodnes nenaučila a bojím se, že se to ani nikdy nenaučím. Pro mě je důležité, abych cítila od začátku důvěru. Ne abych musela někoho přesvědčovat, že jsem pro tu kterou roli nejlepší. Od producenta nebo režiséra potřebuju důvěru. To podle mě nějaké praní se o roli vylučuje.
Pro život ale není moc praktické být ten, koho si vyberou. Osvědčené je spíše vybrat si sama - scénář, muže...
Že si vás vyberou do nějaké role, přece ještě neznamená, že ji nemůžete odmítnout, když si přečtete scénář. A u muže to platí vlastně taky. Mé sebevědomí v rámci práce nedosahuje takové úrovně, že bych zavolala producentovi a hlásila mu, že mám volno, takže bych měla něco hrát.
A co váš přístup vůči bulváru?
Kvůli své povaze moc nechodím do společnosti, kde se vyskytují paparazzi a bulvární novináři. Snažím se zkrátka objevovat se tam co nejméně. Ale na premiérách, které jsou součástí mé práce, tyhle lidi samozřejmě potkávat musím a zkouším to nějak zvládat. Své soukromí si ale striktně chráním. Bohužel jsem na vlastní kůži pocítila, kolik lidí není vůbec schopno rozlišovat od sebe jednotlivá média a pravdu od virtuální reality. I kolik lidí se na vás dívá prizmatem informací, které s vámi ve skutečnosti nemají nic společného.
To jste nečekala?
Jistěže čekala, ale ne v takové míře. A tak jsem v jeden moment prostě přijala fakt, že tohle celé existuje, a zároveň se rozhodla, že pro mě to takhle existovat nebude. Bulvár odmítám vnímat.
Zajímavé může být, když člověka, který o vás píše zlé nesmysly nebo vás schválně fotografuje ze špatných úhlů, potkáte třeba s jeho rodinou na výletě, na dovolené, v letadle. Zažila jste to?
Ano, to se mi stalo několikrát. A nejvíc jsem byla překvapena tím, jak ztratí suverenitu, s níž obvykle vystupují, v situaci, kdy kolem nich běhá jejich malé dítě. Dokonce je na nich vidět stud. Na druhou stranu mi tohle zjištění pomohlo k rozhodnutí, že nemám důvod dělat jim terapeuta nebo jim ztělesňovat špatné svědomí. O to se jednou postarají třeba právě jejich děti, až vyrostou a zeptají se jich, proč tuhle práci dělají. Je to jejich příběh. Oni si prožívají své a já zase to své, ale oni nejsou součástí mého života.
Co otázky společenské, politické? Jste angažovaná? Spousta hereček šla do politiky, například vaše kolegyně Magda Vášáryová.
Politické ambice naprosto nemám. Ale není mi jedno, v čem žiju. Když nastávají situace, vůči nimž je třeba se vymezit nebo je naopak podpořit, udělám to. Nečekám, že změním svět, ale pojmenovat věci, které nejsou v pořádku, nebo podpořit ty dobré, je pro mě přirozené. Ovšem nerevoltuju. Revoltu chápu jako synonymum pro boj - a bojovat se mi v životě moc neosvědčilo.
To je zvláštní, protože třeba vaše ceněná role právničky Burešové v Hořícím keři je ztělesněním bojovnice...
Abychom se dobře pochopili - bojovat za něco, co považujete za důležité a správné a jdete pro to s kůží na trh, není nutně revolta. To, co dělala Dagmar Burešová pro Jana Palacha, nebyla revolta, byl to pevný principiální postoj. V tomto smyslu bojovnice jsem. A hlavně sama se sebou.
Jak to?
To vám řeknu přesně. Jednou z největších fobií, které mám, je telefonování.
Aha, a to už spolu telefonujeme devětadvacátou minutu.
Právě! A víte, jak jsem na sebe pyšná? Neuvěřitelné! Zeptejte se, koho chcete, já nikdy telefony nezvedám. Nikdy. Jediný člověk, kterému jsem je kdy brala, byl můj dědeček. Když mi zazvoní telefon, něco se ve mně stane, začnou se ve mně odehrávat prapodivné chemické procesy a já ho prostě nemůžu zvednout. Vyschne mi v puse, zkrátí se dech... Nosím mobil u sebe, ale s konstantně vypnutým zvukem, abych vůbec neslyšela, že zvoní. Jsem schopna komunikovat přes zprávy, e-mailem, ale telefonování mi přijde absurdní. Mám s tím opravdu velký problém. Takže třeba tohle jsou mé velké boje.
Momentálně nad sebou vyhráváte, už mluvíme 30 minut.
Na to, že zavoláte, jsem se upřímně řečeno připravovala už od včerejška. Sama sebe jsem přesvědčovala - zazvoní telefon, prostě ho zvedneš, Pavlínu Wolfovou a Vojtěcha Ryndu znáš, jsou milí, prostě si s nimi promluvíš. A asi to funguje, nemám už ani sucho v puse.
Při přejezdech mezi Prahou, Bratislavou a teď i Košicemi trávíte spoustu času v autě. Co ty dlouhé hodiny děláte, když netelefonujete?
Netelefonuju nikdy a navíc jsem vášnivý šofér, řízení si užívám, i když D1 není žádná hitparáda. Poslouchám audioknihy. Mám jich výbornou sbírku a celou ji v autě vozím s sebou. Od divadelních her po romány. Teď jsem zrovna slyšela Cyrana z Bergeracu. Trávím v autě dlouhé hodiny, tak nemůžu vypíchnout jednu nebo dvě knihy, poslouchám jich vážně spousty. Namátkou Smrt v Benátkách, Ságu rodu Forsythů, Mefista... Většinu v češtině, něco v angličtině, ve slovenštině je audioknih bohužel málo.
Načtěte něco sama!
A jsme zase u toho: to bych musela zvednout telefon a někomu zavolat, zda by mi věnoval čas, energii a důvěru něco načíst. To sama neumím.
Tak někam zavoláme my. Kdybyste měla načíst jen jednu knihu v životě, která by to byla?
Fakt zavoláte? To je těžké. Miluju tolik knih, že kdybych měla načíst všechny, mám do smrti co dělat... Nevíte náhodou, jestli je už načtena Poslední aristokratka? To je skvělá kniha, tu bych rozhodně načíst chtěla. Jenže je česky, snad by nevadil můj přízvuk. Pokud by to muselo být slovensky, pak bych nejraději načetla svou nejoblíbenější knihu z dětství - Opice z našej ulice od Kristy Bendové. Ta je "mega"!
V nějakém rozhovoru jsme si přečetli, že od práce si prý nejlépe odpočinete spaním. Co vás vedle práce, spaní a knih ještě baví?
Chodím třikrát týdně učit se a pomáhat do druhého ročníku na Vysokou školu múzických umění k Milce Vášáryové. A poslední rok mě začaly bavit procházky. Začala jsem také štrikovat. A jednou týdně se snažím učit se malovat, objevuju pastely, akvarely, akryly, všechny možné techniky. Úplně nejraději ale vařím a peču. A potřebuju si udělat řidičák na motorku, to by mě bavilo. A mezi tím vším se cítím trapně, že na mě není nic zajímavého.
