Galerie Mánes (Masarykovo nábřeží 250, Praha 1), Nová trpělivost, 6. 2. – 4. 3. 2007
Za pouhé tři týdny "spíchla" v Paříži žijící kurátorka Helena Staubová aktuální výstavu v pražském Mánesu, která oživuje a rehabilituje tradiční malbu, což je v místních luzích v posledních letech módní téma.
Staubová ovšem jde na věc odjinud a spíš než médium samotné rehabilituje malířskou tradici. Zajímá ji hlavně mezigenerační dialog - nakolik dnešní mladá generace navazuje na tvorbu té předchozí, tedy umělců, které otevření hranic potkalo přinejmenším ve středním věku? Jsou silné osobnosti pedagogů, kterými se tito umělci stali, pro své studenty spíš pozitivní inspirací, nebo brzdou?
Výstava shrnuje malbu v horizontu posledního dvacetiletí, tak jak se formovala na půdě pražské AVU. U vystavených prací jsou vlivy na první pohled zřejmé, ať už je to koloristické cítění studentů Jiřího Sopka, nebo expresivita a častá grotesknost ve výběru námětů u studentů Michaela Rittsteina, kteří obvykle mapují postavy a děje, šokující svou bizarností.
Nejtěsnější souvislost je viditelná mezi dílem Zdeňka Berana a jeho žáků, především díky hyperrealistické formě. Například Karel Balcar vytříbeným rukopisem, který využívá barokního iluzionismu a šerosvitu, zpracovává historické téma – životní osudy Lukrécie –, ovšem v tom nejsoučasnějším kontextu, kde si pohrává s tabu a sexuální deviacemi.
Kurátorka se touto výstavou, která nabízí specifický pohled na úzkou výseč české malby, vymezuje vůči časté vyprázdněnosti konceptuální tvorby. Ta podle Staubové mnohdy postrádá kontext, je plná rychlých a snadných řešení na efekt. Proto zaměřila svou pozornost na tvorbu umělců, kterým ve zkratkovité době nechybí odvaha a trpělivost pomalu hledat vlastní výraz, kteří se nebojí odkazovat k tradici a pro něž autentičnost znamená osobní zkušenost, a nikoli obecnou, rychle nabitou kvalitu.
