Zatímco jeho herecký kolega z filmové série Twilight, Taylor Lautner, sklízí posměch za výkon ve filmu Bez dechu, který běží i v našich kinech, Robert Pattinson v dramatu Voda pro slony dokazuje, že hrát umí – když má co.
Někdy se prostě stane, že všechno funguje – i to, co na první pohled vypadá jako špatný nápad. Voda pro slony je výpravná romance z cirkusového prostředí, která se odehrává během velké hospodářské krize, tedy ve 30. letech ve Spojených státech. Je celá vyprávěna v retrospektivě, což jindy bývá laciná scenáristická berlička. Nabízí průhledný romantický trojúhelník mezi agresivním principálem, jeho krásnou ženou a sympatickým studentíkem. Toho k cirkusu dovedly natolik chtěné zvraty okolností, jako že v den závěrečných zkoušek na veterináře přišel v autohavárii o oba rodiče a zdrcen se vydal nazdařbůh pryč. A pak je tu ta slonice Rosie, která všemu tomu lidskému pinožení rozumí, moudře nad ním mlčí, ale když je potřeba, přiloží chobot k dílu.
Ale jak bylo řečeno, nějakým zázrakem nic z toho nevadí. Možná proto, že všechny tyhle postupy a motivy patří k době, ve které se Voda pro slony odehrává. A film Francise Lawrence podle románu Sary Gruenové se nesnaží o nic jiného než být solidním retrem: žádné pokusy o aktualizaci, žádná postmoderna, dokonce ani žádné velké umění, prostě stará dobrá žánrovka.
Kromě velkorysé výpravy, zasvěceného vhledu do světa "světských" a armády cvičených zvířat pomáhají i ústřední herecké výkony oscarové Reese Witherspoonové v roli principálovy manželky a zmíněného Pattinsona coby jejího milence. Aby nebylo všechno tak krásné a čisté, Christoph Waltz tu jako ředitel cirkusu přehrává stejně nesnesitelně jako v Tarantinových Hanebných panchartech a velké finále celého dramatu je podobným způsobem přepísknuté, ale i tak Voda pro slony zůstává vkusným retroslaďákem, který nevyjde z módy ani za dvacet let, stejně jako z ní jemu podobné nevyšly za ty desítky let předchozích.
